close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






6. kapitola

12. února 2011 v 16:25 | Debbie, beta Ajka |  Generace vlkodlaků
Po dloouhé době další kapitola ke Genraci vlkodlaků. Autorka začala znovu psát:) Komentujte.


6. kapitola

Probudit se v noci s bolením hlavy bylo velmi nepříjemné, musel jsem vstát, abych si došel pro nějaký prášek a aspoň trochu zmírnil tlukot v hlavě. Moje ruka automaticky sáhla po sklenici do police.
Po pár vteřinách se ozvalo padání střepů a já zjistil, že sklenice v mé ruce praskla. Zděsil jsem se, jak se to jenom mohlo stát, takovou sílu určitě nemám, abych v ruce roztříštil tlustě vyřezávanou sklenici. Rychle jsem uklidil střepy a hodil je do koše na odpadky. Šel jsem rychlým krokem nahoru po schodech rovnou do koupelny, abych si opláchl obličej a vyčistil hlavu v krásně vřelé koupeli. Když jsem si sundal tričko, zjistil jsem, že mám převázané obvazy.
"A kruci," zaklel jsem. Jestli tohle někdo viděl, hned se bude ptát, jak se mi to stalo. Když jim řeknu pravdu, mohli by si myslet, že jsem se úplně zbláznil. Normální pes by mi tohle udělat nemohl a tak jsem si řekl, že bude nejlepší lhát a předstírat, že si z toho nic nepamatuju.
Pomalu jsem si začal obvazy sundávat, a když jsem byl hotov, nevěřil jsem vlastním očím. Ty rány byly zahojené, zůstaly po nich jenom tři jizvy přes celou hruď.
Vůbec nic jsem nechápal, byl jsem zmatený. Byly tři hodiny ráno, ale to mi nezabrání v tom, co chci udělat. Musel jsem si o tom s někým promluvit a to rychle!
Místo koupele jsem se bleskově osprchoval, a když jsem stál před zrcadlem, teprve teď jsem si všiml, že mám větší svaly, jsem vyšší a mám hlubší hlas.
Tak tenhle pocit jsem znal moc dobře - bezbranný, byl jsem v tom sám, jenom já. Co se to se mnou sakra stalo? Už jsem nevěděl, jak dál, a tak jsem zoufale doběhl zpátky do pokoje a na mobilu vytočil Mattovo číslo.
Zvonilo to jednou, dvakrát, třikrát...Chtěl jsem to vzdát, ale zrovna když to zvonilo
počtvrté, v půlce mi to konečně Matt vzal.
"Prosím," zachroptěl.
"Ahoj Matte," vypadlo ze mě. "Potřebuju s tebou mluvit".
"Thomasi? Teď? Proč?" vyptával se a zřejmě ho rozrušil můj nervózní hlas.
"Uklidni se," řekl jsem o něco klidněji. "Mohl bych se u tebe stavit? Opravdu je to naléhavé!
"Jo…no...tak dobře," vykoktal ze sebe nakonec.
Já místo toho, abych mu ještě něco vysvětloval, zavěsil jsem. Hodil jsem na sebe tmavé džíny a košili. Seběhl jsem ve spěchu dolů po schodech, ujištěn tím že všichni spí, jsem si vzal ještě tenkou větrovku a vyrazil z domu. Dal jsem se do běhu a k tomu všemu jsem běžel opravdu rychle, a ani ne za pět minut jsem byl u domu Andersonových právě ve chvíli, kdy Matt otevíral domovní dveře.
"Ty už jsi tady?" zeptal se šokovaně.
"Jo, všechno ti musim říct, tak můžu dál?" vyhrkl jsem netrpělivě.
Všechno jsem mu řekl a popsal, jak ta bestie vypadala. On jen tiše naslouchal. Když jsem skončil, rozepnul jsem si knoflíky u košile a ukázal tři tenké jizvy.
"No teda, kámo," vyšlo z něho.
"Nevěříš mi?" zeptal jsem se.
"Věřím," zdůraznil zamyšleně. "Za časů, když byl můj otec malý, to něco zabilo
dost lidí a mezi nimi byl i jeho otec. Teď je z něj policista, aby před tím lidi
uchránil," vyprávěl mi Matt.
"A já jsem strašně moc rád, že tebe to nezabilo, Tome," řek tiše.
"Jo, ale mám větší problém...teď jsem jeden z těch nestvůr," dodal jsem sklíčeně.
"Vždyť přesně nevíš, jak se to přenáší a zatím si nikoho nezabil. A to svědčí o tom, že jsi hodnej, nebo ne?" zeptal se mě Matt.
"Jo to asi..."
"Víš," přerušil mě, "dověděl jsem se to tak před rokem, že mi nějaká nestvůra zabila dědu, a tak jsem šel do městské knihovny a našel jsem tam báje o vlkodlacích."
"Ale to je..."
Zase mě přerušil: "Našel jsem tam, že vlkodlaci byli považováni za vymřelé až do doby, než někdo zasáhl. Nebylo tam napsáno kdo, ale prý ten, co má velkou moc, se stal jejich dobrým přítelem. Jenže ti vlkodlaci, o kterých věděl jenom on, za ním jednu noc přišli a řekli mu, že prahnou po masu a krvi, že už se dál živit zvířecí kořistí nebudou. S tím odešli, a od té doby je nikdo nikdy neviděl. A tak tedy šel muž s velkou mocí za svými přáteli. Už byl starý a umíral. Řekl jim, že nesmí být válka mezi vlkodlaky, jinak zničí vše, a že jeden člověk tomu může zabránit. S těmito slovy umřel," skončil Matt svoje vyprávění.
"To je jen báchorka," zavrhl jsem to, co tím myslel.
"A co když ne?? Co když jsi to ty??" naléhal.
"Nikde nebylo, že ten, kdo má zabránit ve výpuku války, má být jeden z nich," vedl jsem si svou.
"Tome?" zeptal se nejistě.
"Co?"
"Je v tom malej háček...už nikdy nemůžeš být normální, nedá se to vyléčit." Potom smutně sklopil hlavu a nechal mě, ať se tím šokem probírám ještě pár minut.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 debbieswolfman debbieswolfman | Web | 12. února 2011 v 17:31 | Reagovat

Ok :-) Díky že se s tím otravuješ:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama