28. ledna 2011 v 19:46 | Ajka
|
Druhá část
Další týden utekl jako voda. S pravidelnými tréninky famfrpálu jsem sotva stíhala ještě něco jinýho než úkoly, takže čas utíkal hrozně rychle. Nikdy bych to neřekla nahlas, ale Bradavice se mi vážně líbily. Strejda věděl, co říká. Ve srovnání s Krásnohůlkami sice měly své nedostatky, ale tajné chodby a zákoutí hradu tyhle nedostatky nahradilo.
Hermiona měla pravdu s tím, že za pár dní se na mě lidi zapomenou zlobit. Teda většina. O Harrym se to samé říct nedalo. Ale byla to moje chyba. Ještě jsem se neodvážila mu o tom říct. Alespoň doteď ne. Plánovala jsem říct mu to v pátek večer, když jsme všichni seděli u krbu a dělali úkoly. Celý den jsem sbírala odvahu, ale když ta doba konečně nastala, musela jsem se přemáhat, abych necouvla. Když jsem Harryho oslovila, stačil jeho jediný naštvaný pohled, abych se před ním cítila jako mravenec, kterýho se chystá zašlápnout.
Přesto jsem to udělala. Nebylo nic horšího, co by mi mohl říct nebo udělat.
"Můžu s tebou prosím mluvit?" zeptala jsem se ho. Přimhouřenýma očima na mě pohlédl, ale zvedl se a šel se mnou na chodbu.
"Mohu ti nějak pomoct?" prohodil ironicky a já dostala chuť jednu mu vrazit.
"Ty ne, ale…No, vyřešila jsem ten tvůj malý problém."
"Jaký problém?" zeptal se zmateně.
Ušklíbla jsem se a opřela se o zeď. "Vim, že jsi na mě naštvanej kvůli tomu famfrpálu, a vím, že je to moje chyba," vyhrkla jsem rychle, když se nadechoval k odpovědi. "A proto jsem Oliverovi něco navrhla. Měl bys chuť příští rok hrát famfrpál? Jako chytač, samozřejmě?"
Harry na mě chvíli bezeslova zíral. Pak zavřel pusu a podezřívavě si mě měřil. Poznala jsem ale, že je spíš zvědavý a překvapený, než naštvaný. V což jsem doufala. "Děláš si srandu?"
Povzdechla jsem si a zakroutila hlavou. "Ne, nedělám, myslím to vážně. Víš, když jsem šla k řediteli, nemyslela jsem moc na to, že bych tím mohla naštvat i ostatní, kteří by rádi hráli. Brala jsem to prostě tak, že je to jejich problém, že si to neumějí zařídit, ale…Přišlo mi to vůči tobě nefér. Kdybych věděla, že chceš příští rok hrát, nešla bych za ním a počkala bych do příštího roku."
"Páni," vydechl Harry a ramena mu poklesla. "To ale znamená, že ty hrát nebudeš, ne?"
Zakroutila jsem hlavou a snažila se usmát a ukázat mu, že mi to nevadí. A vlastně ani nevadilo. Pokud to znamenalo, že na mě Harry nebude naštvanej, tak co? Jasně, bude mi to po pár měsících chybět, ale zvyknu si. Snad. "To nevadí. Budu hrát letos a pak ti to přenechám."
Zamířila jsem pryč a nechala tam Harryho překvapeně stát.
Šla jsem do sovince. Neměla jsem sice na sobě nic teplejšího, ale potřebovala jsem zavolat domů. A jinde signál nebyl. Teda…
Zarazila jsem s v půlce schodů a vydala se na opačnou stranu. Ještě jsem to jinde nezkoušela. Běžela jsem po schodech nahoru, až jsem byla v sedmém patře. Vyndala jsem mobil a zkontrolovala signál. No jistě. Byl tady. Sedla jsem si na jeden z parapetů a vytočila strejdovo číslo.
"Prosím," ozvalo se z mobilu a já se usmála.
"Ahoj strejdo."
"Stell, děje se něco?" Strejda zněl ustaraně.
"To se musí něco dít, abych ti mohla zavolat?" zeptala jsem se pobaveně a sledovala hvězdy na obloze. Bylo už docela pozdě a musela jsem si dát bacha, abych neprošvihla večerku.
"To samozřejmě ne, ale zněla si mi nějak ustaraně."
Povzdechla jsem si. "Víš, přenechala jsem to místo chytače Harrymu," přiznala jsem se a setřela si zbloudilou slzu. Bylo mi to asi fakt líto. Ale já nechtěla kvůli tomu brečet. Udělala jsem to ráda.
"Opravdu? Jak to?"
"Víš, jak jsem ti přece říkala, jak chtěl taky hrát, a že je na mě naštvanej? Nabídla jsem mu, že od příštího roku může hrát on."
"Nemrzí tě to?" zeptal se mě strejda po chvíli ticha. Jako by mi četl myšlenky. Vždycky věděl, jak se cítím.
Pokrčila jsem rameny, ale pak jsem si uvědomila, že mě nemůže vidět. "No trochu jo," řekla jsem.
Strejda si povzdechl a slyšela jsem odsunout židli. "Jsi hodná holka, ale nemusela ses kvůli jednomu klukovi toho místa vzdávat."
"Když on tam vážně chtěl a já se přeci jenom chovala trochu sobecky."
Strejda se zasmál. "Páni, to je přiznání. Měla by tě slyšet teta."
"Co se vlastně děje doma?" zeptala jsem se a dalších několik minut mi vyprávěl, co se děje u nich doma a já na oplátku, co se děje tady.
"Stell, neměla bys už jít?" zeptal se mě konečně strejda, a já se vyplašeně koukla na čas. Zaklela jsem a zvedla se. "No jo, je čtvrt na deset. Musím končit, tak pa a pozdravuj tetu."
Zaklapla jsem mobil a vydala se zpátky do věže.
Jenže… zašla jsem za roh a musela rychle couvnout zpátky. Zaslechla jsem jednu ze studentských nočních můr. Filche. Školníka. Obcházel po škole jako sup a snažil se nás nachytat při nějakém porušení řádu. A já ho momentálně porušovala docela dost. Po špičkách, ale svižnějším krokem jsem doběhla na konec chodby a vešla do jedněch dveří. Seběhla jsem schůdky o poschodí níž a úlevně si oddechla, když jsem Filche neslyšela.
Za to jsem ale měla jinej problém. Ztratila jsem se. Už když jsem hledala signál, nebyla jsem si moc jistá, kam jdu, ale teď jsem byla v chodbě, v který jsem ještě nikdy nebyla. Mohla jsem se vrátit, ale riskovala bych Filche. Takže jsem šla přímo za nosem a doufala, že narazim na nějakou chodbu, která by mi byla povědomější. Jediné vodítko, které jsem měla, bylo, že jsem se nacházela přibližně v šestém patře. Což mi moc nepomohlo, alespoň jsem ale věděla, že mám jít dolů a ne nahoru.
Ale měla jsem prostě smůlu, protože hned v další chodbě mě potkala noční můra číslo dvě. Protiva. Školní strašidlo. Sprostě jsem zaklela a chtěla se zase obrátit, ale neměla jsem štěstí. Zmerčil mě a zlomyslně se usmál.
"Ale, ale, kdo si to tady štráduje po večerce?"
Slétl ke mně a já bych nejraději vzala nohy na ramena. Ještě pořád jsem ale měla šanci, že ho ukecám. Sice šanci 1:1 000 000, ale ještě pořád šanci.
"Protivo, prosím, jestli chceš naštvat Filche, nech mě jít," zašeptala jsem naléhavě. Udělala jsem pár kroků ke schodišti, ale Protiva mě dohonil.
"Ale tohle by se panu Filchovi nelíbilo," řekl s hraně svatouškovským výrazem a nadechl se. "Měl bych ho asi zavolat."
"Ne, Protivo prosím, seženu ti celou krabici bomb hnojůvek," žvanila jsem a sepnula ruce.
Protiva se hraně zamyslel, ale pak k mému zděšení zakroutil hlavou. "Uplácet se nemá, to je moc špatné."
Dala jsem se na útěk a Protiva za mnou zaječel: "STUDENT NENÍ V POSTELI, KDE JSTE KDO?"
Běžela jsem, co mi nohy stačily, ale netušila jsem kam. Zaslechla jsem za sebou kroky a řev Filche, zrychlila jsem a vběhla do dalších dveří. Proběhla jsem dlouhým, točitým schodištěm dolů a rozběhla se po dlouhé chodbě. Za s sebou jsem uslyšela funění a měla co dělat, abych nezpanikařila. Pak jsem se ale zarazila a se zoufalým výrazem se po chodbě rozhlédla. No to snad ne! Vběhla jsem do slepý uličky!
Na konci chodby byly jediný dveře, a Filch bude stoprocentně vědět, že jsem do nich vešla.
Riskla jsem to a vběhla do dveří. Teda, chtěla jsem vběhnout, ale místo toho jsem do nich narazila.
Byly ZAMČENÝ!
"To ne," zasupěla jsem a trhla za kliku. Vytáhla jsem hůlku a rychle zamumlala "Alohomora." Ale nic se nestalo. Schovala jsem ji a odemkla dveře bez ní. Vběhla jsem do místnosti a dveře zabouchla. Znovu jsem je zamkla a opřela se o ně. Pokud sem Filch zamíří a zkusí dveře otevřít, třeba se rozhodne, že jsem se mu ztratila někde jinde. Snad nemá od těch dveří klíče.
Uslyšela jsem kroky a ještě víc přilepila ucho na dveře. Kroky se přibližovaly a já cítila své srdce až v krku. Dala jsem si ruku před pusu, aby mě neprozradil můj zrychlený dech a čekala. Filch popadl kliku a zkusil dveře otevřít. Zacloumal s nimi, ale pak to vzdal a chvíli bylo ticho. Zadržela jsem dech a prosila všechny svaté, ať stojí při mně.
Kroky se vzdálily, až nastalo další ticho. Úlevně jsem vydechla a opřela se zády ke dveřím. Se zavřenýma očima jsem si setřela pot z čela a potichu se zasmála. Tak tohle bylo o fous. Otevřela jsem oči…a ztuhla hrůzou.
Jako ve snu jsem zděšeně zírala do tří párů velkých očí, které mě hladově probodávaly. Tři velké psí hlavy na mě z výšky shlížely a cenily na mě své obrovské zuby. Přejela jsem je pohledem od hlav až k nohám, a měla co dělat, abych se nerozkřičela hrůzou. Rukou jsem pomalu našla kliku a dveře odemkla. Nespouštěla jsem přitom ze psa oči. Aniž bych se pohnula, otevřela jsem dveře, a pak začala pomalu couvat.
Pes zavrčel a já bleskově vyběhla ze dveří, zabouchla je a zamkla. Pak jsem se rozběhla pryč, aniž bych si dělala starosti, jestli mě někdo uslyší. Chtěla jsem jen co nejdál od toho psa.
Kdo by nechal tak obrovské monstrum ve škole plné dětí???
Konečně jsem zjistila, kde jsem a bez zaváhání běžela do společenské místnosti. Jediný pohled na mobil stačil, abych zjistila, že je čtvrt na jedenáct. Vyhrkla jsem heslo, a buclatá dáma mě pustila dovnitř.
Vpadla jsem do místnosti a vyhledala Harryho, Rona a Hermionu, kteří seděli u krbu a hráli šachy. Ron proti Hermioně a Harrymu. Přišla jsem k nim, a ještě pořád hlasitě funíc jsem spustila.
"Můžete mi laskavě vysvětlit, co znamená ten obrovskej, tříhla-"
Harry ke mně přiskočil a zaspal mi pusu.
"Chmf dhmffhm??" zahuhlala jsem a snažila se ho odstrčit.
"Tady ne," zašeptal a vedl mě ke schodům do chlapeckých ložnic. Zbytek společenské místnosti na nás překvapeně zíral. Ron a Hermiona se na ně rozpačitě usmáli a šli za námi.
Odstrčila jsem Harryho ruku a ještě pořád značně vyklepaná kráčela za ním.
Vešli jsme do jejich zatím prázdné ložnice a já se zhroutila na nejbližší postel. Hermiona zamkla dveře a lítostivě se na mě podívala.
"Už mi můžete říct, co znamená to hnusný, tříhlavý monstrum??" zaječela jsem na ně, zase si stoupla a začala přecházet sem a tam. Klepala jsem se jak ratlík a srdce mi divoce bušilo.
"Jak si na něj narazila?" odpověděl mi Harry otázkou a sedl si na svou postel.
"Já…" začala jsem, ale musela jsem se několikrát nadechnout a vydechnout, abych se zklidnila. "Honil mě Filch a já se ztratila," vysvětlila jsem jednoduše.
Trojice si vyměnila rozpačité pohledy.
"Tak řeknete mi, co tu ten pes dělá?"
Harry se podrbal za krkem, ale pak pokrčil rameny. "Dobře, řekneme, ale musíš nám slíbit, že to nikomu neřekneš. Nejenom my, ale i Hagrid by z toho mohl mít problémy.
"Jaký problémy? A Kdo je Hagrid?"
"Místní hajný. Bydlí na pozemcích. Ještě budeš mít hodně příležitostí ho poznat. Třeba hned zítra k němu můžeme zajít na čaj," navrhla Hermiona.
"Jo a mohli bychom se ho rovnou zeptat, jestli nám už konečně neřekne, kdo je Flamel," dodal Ron a zachmuřeně si sedl vedle Harryho.
"Jakej Flamel? A vysvětlíte mi už konečně, co tu ten pes dělá?" dorážela jsem na ně a ztrácela trpělivost.
"Když si tam byla, nevšimla sis, na čem ten pes stojí?" zeptala se mě Hermiona.
"Neupadlas někde na hlavu? Mě fakt nezajímalo, na čem ta obluda stojí, mě spíš zajímaly ty tři tlamy plný zubů," opáčila jsem.
"Ten pes stál na padacích dveřích," vysvětlila Hermiona. "Myslíme si, že něco hlídá, ale nevíme co. Hagrid se jednou podřekl s tím, že do toho, co ten pes hlídá, má co mluvit jen Brumbál a jakýsi Nicolas Flamel. Ale doteďka jsme nezjistili, kdo to je."
Uchechtla jsem se a pobaveně zakroutila hlavou. "Ty, taková knihomolka, která má v hlavě celou zdejší knihovnu neví, kdo je slavnej Nicolas Flamel?"
Hermiona smutně zakroutila hlavou, ale pak jí překvapeně zvedla. "Ty víš, kdo to je?"
"No jasně," řekla jsem a malinko se zamračila. "Učili jsme se o něm při lektvarech. Je to slavnej alchymista. Pracoval s Brumbálem a vyrobil Kámen mudrců."
Hermiona se praštila rukou do čela a zavýskala. "No jasně!" vykřikla a objala mě. Překvapeně jsem na ní hleděla, a když se odtáhla, otočila se ke klukům.
"To je to co Chloupek hlídá, Ká-"
"Chloupek?" přerušila jsem jí.
"Jo, ten pes patří Hagridovi," vysvětlil Ron. "Hagrid celkově má zálibu v nebezpečnejch monstrech."
"To je fuk. Hlídá Kámen mudrců," pokračovala Hermiona. "Je to velice cenná látka. Dokáže proměnit kov ve zlato a navíc je možné z něj vyrobit elixír, který prodlužuje život."
Kluci vykulily oči, ale Hermiona jen nevěřícně zakroutila hlavou. "Vsadím se, že proto jsme ho nenašli v žádné z té knih, které jsem si půjčila. Pokud Flamel užívá elixír života, bude jen těžko současník."
"To je fakt, už je mu přes šest set let," potvrdila jsem Hermionina slova.
Ron zavýskl. "Páni, teď se nedivím, že je ten Kámen tak dobře chráněný. Tohle by chtěla určitě spousta lidí."
Hermiona přikývla. Nastalo ticho, v kterým jsem přemýšlela o tom, jak blízko jsem dneska byla smrti. Vsadila bych se, že ten pes by mě byl klidně zakousl, kdybych odtamtud nevypadla tak rychle. Možná jsem ho jen překvapila.
Zvedla jsem se a zamířila ke dveřím. "Uvidíme se ráno. Jdu si lehnout," řekla jsem všem.
"Pokud možno o tom nikomu neříkej," dodala Hermiona a šla za mnou. "Vyvolalo by to spoustu otázek."
"Neboj, já se pokusím na to co nejrychleji zapomenout." Společně jsme zamířily do naší ložnice a já se snažila zbavit pocitu, který se ve mně usadil po tom, co jsem vyběhla z té zatracené místnosti. V hradu nakonec nebude tak bezpečno, jak by se mohlo zdát.
Pozn. autorky: Tak doufám, že vás ty změny moc nezklamaly, pokud jste to znova četli, ale musím přiznat, že měla čtenářka pravdu, opravdu jsem to trochu přehnala. Teď ke kapitole. Objevil se konečně Tom Wright, i když se se Stellou ještě nezná. Ještě pořád si nejsem jistá, jak je seznámím, ale něco snad vymyslím. Co říkáte na ten nápad s famfrpálem? A na setkání s Chloupkem? Komentujte, prosím, budu moc ráááááda!!!:D Pokud vám tam něco nesedí, napište mi to prosím, mě to nevadí, jsem ráda, protože jak to vždycky píšu po delší době, vypadne mi, co už jsem psala (třeba jsem nedávno pročítala všechny kapitoly, jestli jsem se už nezmínila o typu jejího koštete, aby se pak nejmenovalo jinak) Takže fakt komentujte, děkuju moc.
Pokráčko..prostě uplně boží nejvíc z celé kapitolky se mi líbý ten vstup ze začátku ten je prostě v kapitole nej...jinak není co dodat vše je skvěle udělané..s famfrpálem to nebyl špatný nápad..a Chloupek? jen mi vrtá hlavou jak ti tři se tam znoovu objevili
PS:V neděli odjíždím na hory tak se omlouvám,že nepřidám kapitolu a nebudu komentovat KIK