OK, tak nová kapitoa je tady. Celá. Ale bohužel vás musím požádat, abyste si znovu přečetli, nebo alespoň průběžně pročetli 3. kapitolu. Kvůli přidávání na fan jsem v ní hodně věcí změnila, takže šestá kapitola se už opírá o novou verzi. ZDE si to teda můžete přečíst.
Pokud se vám do toho nechce, stručně vám napíšu, co jsem změnila/smazala. (jo a udělala jsem to proto, že si jedna čtenářka na fanu ztěžovala na to, že z ní dělá Mary Sue - dokonalou hrdinku, což jsem v plánu neměla, tak jsem to trochu pozměnila.)
Takže, protože se píše rok 1991, Stella nevlastní dotekáč, ale normální mobil. Notebook vůbec do Bradavic nevezla (v téhle době ještě nebyly). Potom... Stelle nejdou příliš kouzla s hůlkou, protože je zvyklá je dělat bez ní. Nedaří se jí dobře napodobit pohyby, které jsou ke kouzlu důležité. Potom ještě, ten jedinej famfrpál, který v Krásnohůlkách hrála, prohráli. (Pokud by vás průběh zápasu víc zajímal, tak si to tam přečtěte) Jo a ještě se tu objevila poznámka k jejímu dálkovému studiu mudlovské střední školy. To jsem taky smazala.nejsou to nějak obrovské změny, ale abyste se moc nedivily, proč si Stella nedokáže rychle ani odemknout hůlkou dveře.
Tak, to ke změnám, a teď už ta slíbená kapitola:
Kapitola šestá
Tom Wright odložil několikrát zmuchlaný dopis a za tu půlhodinu už asi po desáté pohlédl na titulní stranu nového Denního věštce. Byla tam. Jeho dcera. Pyšně palcem přejížděl po její fotografii, a nemohl si pomoct, ale myslel při tom na jinou ženu, stejně krásnou, se stejnými černými vlasy a se stejnýma očima. Jako by znovu viděl svou Elizabeth, když se ve škole poprvé seznámili. Ale tahle dívka o jeho existenci ani nevěděla, ale vypadala šťastně, bezstarostně. Dostalo se jí výborné péče, jak ho několikrát ujistili. A nikdy nepřestane být Michaelovi za tu péči vděčný. Za péči, kterou své dceři dát nemohl. Protože zklamal. To jediné co si předsevzal, že nikdy nedopustí, aby se jeho nejdražším pokladům na světě něco stalo…Zklamal. Dopustil, aby zemřela. Nedokázal ji ochránit. A svého druhého pokladu se musel na celých deset let vzdát. Dlouhých, nesnesitelných deset let. Neviděl její první krůčky, neslyšel její první slova, věty. Už ji neviděl sfouknout dort se dvěma, třemi svíčkami. Nevěděl, co má jeho dcera ráda. Jestli je také alergická na jahody jako její matka. Jestli také nesnáší zelenou jako on.
Ale byla v Nebelvíru a hrála famfrpál. Byl na ní pyšný.
Něčí jemná ruka mu stiskla rameno a on se donutil odtrhnout pohled od novin. Zvedl hlavu a vděčně se usmál na zrzavou čarodějku, která mu poskytla domov. Potterovi se ho ujali, když to vypadalo, že se zhroutí. Po ztrátě ženy a dcery už neměl proč žít, ale Lily ho vrátila do života slovy naděje, že svou dceru znovu uvidí, a že musí být připraven poskytnout jí útěchu, až se dozví o proroctví a o osudu, který jí byl uložen na ramena ještě dřív, než se vůbec narodila. Zde žil, v domě plném smíchu, s lidmi jemu nejbližšími. Se zbývajícími Poberty. Už jsou jen on, James, Sirius a Remus. Ta proradná krysa…
"Jsi v pořádku?" vyrušila ho Lily z přemýšlení a posadila se na pohovku vedle něj. Pohlédla na noviny a smutně se usmála. "Je z ní krásná dívka."
Tom si povzdechl, ale přikývl. Složil hlavu do dlaní a zadržoval zoufalý vzlyk. "Tolik mi chybí."
Lily ho objala kolem ramen a konejšivě hladila po zádech. "Vždyť se s ní brzy setkáš."
Brzy. Ne tak brzy, jak by si přál. Nemohl za ní jen tak přijít a říct: Ahoj, Stello, jsem tvůj otec. Překvapení.
Netušil, jak zareaguje. Bude naštvaná, šťastná?
Netušil, jak zareaguje. Bude naštvaná, šťastná?
Dveře se otevřely a do místnosti vešel brýlatý čaroděj. Sedl si vedle manželky a zvedl zmuchlaný dopis.
"Tolik mi chybí," zopakoval Tom s pohledem na dopis v Jamesových rukou. "Ale ani neví, že žiju."
"To nevíš jistě," podotkl jemně James, i když i on věděl, že si to jen namlouvá. Pokud Michael s Catherine Brumbála poslechli, Stella netušila, že její otec žije.
Tom si odfrkl. "Z Harryho dopisu je to jasně patrné. Nezmínila se o mně. Navíc, všichni víme moc dobře, že Brumbál Michaelovi a Catherine zakázal o mně mluvit až do doby, kdy nastane ten správný čas." Poslední větu dokončil se sarkastickým úsměškem.
"Brumbál to myslel dobře," hájila ředitelovi úmysly Lily.
Tom zvedl obočí a podíval se na ni pohledem, kterým naznačoval, jak moc Brumbálovým úmyslům věří. Asi tak jako tvrzení, že Voldemort je nadobro pryč. "Řekni mi, co by se změnilo, kdyby o mně věděla?"
Lily netrpělivě rozpřáhla ruce. "Všechno. Myslíš, že by neměla otázky? Proč nemůže bydlet se svým tatínkem? Proč musí žít u tety a strejdy? A proč nezůstala v Anglii? Musel bys jí vysvětlit všechno. I proroctví. A opravdu bys jí to chtěl tak brzy říct? V tak brzkém věku? Je to malá holka, Kriste. Teď si představ, že se dozví, že je Vyvolenou, která má jednoho dne navždy zničit Voldemorta, anebo naopak zemřít jeho rukou. Že to ona je tou jedinou záchranou pro kouzelnický svět. Myslím, že i proto ji chtěl Brumbál odklidit do Francie, kde není tak slavná. Malému dítěti by sláva už v tak nízkém věku snadno popletla hlavu. A já sama si nedokážu představit, že bych třeba Harrymu řekla už teď, že má jednou zachránit svět. Zničilo by ho to."
"Tak co mám teda dělat?" zeptal se zoufale Tom a frustrovaně si prohrábl rukama vlasy. Vstal a začal přecházet po místnosti sem a tam. "Nedokážu žít s vědomím, že je v Bradavicích a ani o mně neví. Musím jí to říct. Já…Já nevím!"
Bouchl pěstí do zdi a zmučeně zavřel oči. "Vzpomínám, jak jsme byli s Elizabeth šťastní. A pak si jen tak přikráčí Brumbál a řekne nám o tom zatraceném proroctví. Zničil nám život!"
Lily se zvedla a objala ho. "Klid, Tome. Víš stejně tak dobře jako já, že Brumbál si to proroctví nevymyslel. Řekl vám o něm a ukryl vás do bezpečí. Měl bys mu být vděčným alespoň za to, že Stella žije. I to je malý zázrak. Mohla té noci…" Nechala větu nedokončenou a hladila svého přítele po zádech.
"Něco vymyslíme," přidal se James. Přiložil do krbu a vhodil do něj zmuchlaný dopis. "Zatím napíšu Harrymu, ať to Stelle neříká, ale musí ti být jasné, že dřív nebo později se to doví. Celá kouzelnická společnost ví, že žiješ, a je jen otázkou času, než se před ní o tobě někdo zmíní. Měl bys na to být připravený, nebo být první, kdo jí to řekne."
Tom se zhluboka nadechl a snažil se uklidnit. Chová se jako blázen. James měl pravdu. Místo téhle sebelítosti by měl vymýšlet, jak to Stelle říct. To nebude vůbec snadné. To věděl jistě. Ale takový je život.
"Co kdybych tam třeba zašel a prostě-"
"ALEXI!" Lily Toma přerušila a otevřela dveře dokořán. Natáhla ruku a vtáhla do místnosti malého, černovlasého klučinu, který se provinile mračil. "Copak nevíš, že poslouchat za dveřmi je neslušné?" kárala ho matka. Pak ho ale pustila, znovu vyšla z místnosti a po pár vteřinách vtáhla do místnosti šklebícího se černovlasého čaroděje.
"Příště musíš víc nenápadně," zašeptal Sirius směrem k Alexovi a uhnul, když ho Lily chtěla praštit.
"Siriusi Blacku! Kazíš mi děti!" rozčilovala se naoko Lily a kroutila hlavou. "Minulý týden okno, dneska odposlouchávání. Famfrpál vás omrzel nějak rychle, jak vidím?"
Alex nakrčil nos. "Když bez Harryho je to hrozná nuda," stěžoval si mladší bratr a šoupal provinile nohama.
Lily se na svého mladšího syna lítostivě usmála. Tak moc se podobal Jamesovi, že to už víc nebylo možné. Dokonce i víc než Harry. Alex měl i oči po tátovi. "Zítra by měla přijít na návštěvu Molly s Ginny. Ta se prý také hrozně nudí. Ale tak to prosím do zítřka vydrž, ano?"
Chlapec přikývl a vyklouzl sklesle z místnosti. Lily se narovnala a přistoupila k Siriusovi. "A ty ho přestaň učit takové kraviny. Tři Poberti v jednom domě stačí."
Sirius se ušklíbl, ale vycouval z místnosti. "Dobrá, jdeme… vyzkoušet nové bomby hnojůvky." S hlasitým smíchem vyběhl z místnosti, když se po něm Lily ohnala rukou.
"Já bych ho…" Zakroutila hlavou a otočila se k Jamesovi a Tomovi, kteří se pobaveně šklebili. "Vy se moc nesmějte. Ještě máme práci."
Tomovi povadl úsměv, ale už s odhodlanějším výrazem se posadil po boku Lily a nechal se vtáhnout do diskuse, jak co nejšetrněji Stelle sdělit, že její život je plný lží.
***
V sobotu jsem nemohla dospat. Vylezla jsem už v pět a využila čas na úkoly. Měla jsem pocit, že se z nich asi zblázním. Eseje jsem prostě nezvládala psát, a nebýt Hermiony, už v prvním týdnu nového pololetí bych z několika předmětů byla mezi nejhoršími. Přišly mi prostě hrozně dlouhý. I jeden svitek je dost, ale třeba dva? To je na můj mozek moc. Vždycky už jsem nevěděla co napsat, a mohla jsem si oči vykulit nad Hermioninými svitky popsanými drobným písmem.
V sobotu jsem nemohla dospat. Vylezla jsem už v pět a využila čas na úkoly. Měla jsem pocit, že se z nich asi zblázním. Eseje jsem prostě nezvládala psát, a nebýt Hermiony, už v prvním týdnu nového pololetí bych z několika předmětů byla mezi nejhoršími. Přišly mi prostě hrozně dlouhý. I jeden svitek je dost, ale třeba dva? To je na můj mozek moc. Vždycky už jsem nevěděla co napsat, a mohla jsem si oči vykulit nad Hermioninými svitky popsanými drobným písmem.
Takže jsem ještě za tmy vylezla z postele, oblékla se a tiše vyklouzla z ložnice do společenské místnosti. Rozložila jsem si na stole učebnice lektvarů, inkoust, brk a prázdný pergamen. Se zoufalým zaúpěním jsem se pustila do práce, i když je fakt, že eseje z lektvarů mě bavily asi o procento víc než z ostatních předmětů. Zato vařit je - to bylo něco jiného. Díky mé zapálené snaze se i Neville vyhrabal z H na N. I když je pravda, že za to mohlo i chování profesora Snapea, které nepřestávalo mé spolužáky udivovat. Nevěděla jsem sice, jak se choval předtím, ale teď jen seděl za katedrou a bedlivě nás sledoval. Pod jeho pohledem si dokonce ani Zmijozelští nedovolili sabotovat naše lektvary. Což Nebelvírští oceňovali, a profesor Snape asi poznal, že na tom, co jsem říkala, je něco pravdy. Výsledky Nebelvírské polovičky se hodně zlepšili. Hlavně u Rona a Nevilla.
Chudák Neville. Byl z lektvarů tak vystrašený. Ještě pořád mám před očima ten jeho nervózní pohled, když jsem s ním šla na svou úplně první hodinu. Kdybych ho nepoznala, nikdy bych neřekla, že učitel dokáže někomu tak moc nahnat strach. I když je pravda, že Snape je zvláštní tip učitele. Do lektvarů byl zažraný a bylo vidět, že svůj předmět miluje, to se ale nedalo říct o učení. Někdy se mi zdálo, jako by profesor Snape raději učil něco jinýho.
Jako třeba Obranu proti černé magii. Z doslechu jsem věděla, že po tomto místu touží, ale Brumbál mu ho odmítl dát. Chudák. Třeba by s ním obrana byla zajímavější. Profesor Quirell nebyl úplně strašnej, ale jeho hodiny mě příliš nebavily. Chyběly mi souboje, které jsme mívali v Krásnohůlkách, i když jsem v nich neschopná.*)
Když se z ložnic začali trousit studenti, odložila jsem brk a protáhla se. Esej jsem stihla, ale musela jsem ho ještě přepsat. Byl hrozně přeškrtanej. Budu se muset poptat Hermiony, jestli na to nezná kouzlo. Ta holka má vážně v hlavě celou knihovnu.
"Tady jsi." Vlk o vlku…
"Nemohla jsem dospat," přiznala jsem se Hermioně a zvedla se. Prolezly jsme portrétem a zamířily na snídani.
"Jsi nervózní?" zeptala se mě.
Pokrčila jsem rameny a podrbala se za krkem. "Já nevím. Asi jsem, na druhou stranu se těším, ale radost mi kazí fakt, že mě půlka školy nesnáší."
"Přeháníš, za pár dní na to zapomenou."
Povzdychla jsem si a doufala, že má Hermiona pravdu. Ne že by mi to vadilo, jsem na to zvyklá, miluju, když se o mě mluví (ironie).
Snídani jsem do sebe kopla a s vysvětlením Hermioně, že si chci ještě zalétat, jsem vyběhla zpátky do věže. Popadla jsem svůj Zlatý šíp a využila toho, že jsou všichni na snídani, a mohla se tak bez povšimnutí a bez dalších zamračených pohledů vytratit na hřiště.
Bylo krásně. Sluníčko svítilo a krystalky sněhu zářily duhovými odlesky všude kolem. Byla zima, ale natáhla jsem na sebe to nejteplejší oblečení, co jsem měla a černý plášť přes to, takže se to dalo vydržet. Bylo půl osmé, a já měla hodinu a půl hřiště sama pro sebe.
Létala jsem kolem hřiště sem a tam, proplétala se kolem famfrpálových obručí a užívala si ten klid a osamocenost, že jsem si ani nevšimla, když se tým objevil na hřišti. Až když přiletěli nahoru za mnou, zastavila jsem se a letěla je pozdravit.
"Ahoj."
Oliver uznale pokýval hlavou. "Lítáš dobře. No nic, poleťte na chvíli do šaten, ať tu zbytečně nemrzneme."
Sletěli jsme dolů a vydali se do prohřátých šaten. Úlevně jsem sebou hodila na nejbližší lavičku a svlíkla si rukavice a čepici.
"Takže týme," začal Oliver, když se v šatně usadili všichni hráči. "Jak už se k vám asi doneslo, budeme mít nového chytače." Pokýval mým směrem a užíval si překvapené pohledy ostatních spoluhráčů. Teda spíše jen holek, Fred a George překvapení jen hráli.
"Chtěla bych jen podotknout," řekla jsem nejistě a v hlavě si promýšlela, jestli toho, co řeknu, nebudu později litovat, "že hrát budu jen tenhle rok."
Oliver vykulil oči. "Cože?"
Usmála jsem se a zakroutila hlavou. "Klid, neodešla bych, kdybych si nebyla jistá, že budu mít náhradu."
Oliver si trochu oddechl, ale stále na mě překvapeně zíral. "A kdo tě nahradí?"
"Je to zatím prvák, ale v příštím roce by to rád zkusil. Slyšela jsem od spolužačky, že by na tohle místo chtěl, a já se cítím tak trochu provinile, že jsem mu to místo vzala. Jedná se o Harryho Pottera. Vy byste ho mohli znát, kamarádí s vaším bratrem Ronem," otočila jsem se na dvojčata.
Dvojčata přikývla. "Ten černovlasej kluk?"
"Jo." Musela jsem si sama sobě přiznat, jaká úleva byla tohle říct nahlas. Velkej kus z toho provinilýho pocitu mě rázem opustil.
"Dobrá tedy, zatím to necháme být, uvidíme příští rok," zakončil debatu Oliver. "Teď k příštímu zápasu. Ta prohra se Zmijozelem nás hodila na poslední místo, ale stále ještě máme šanci. Budeme hrát s Mrzimorem, ale musíme počkat s polapením zlatonky, dokud nebudeme vést minimálně o sto bodů." Otočil se na mě. "Bude to na tobě. Musíš polapení zdržovat. Kdykoliv uvidíš zlatonku, musíš od ní mrzimorskýho chytače odlákat. Tady půjde hodně o body. Kdybychom vyhráli s míň jak 250 body, i kdybychom poslední zápas sezony vyhráli, nebude to na vítězství stačit. Teda za předpokladu, že Zmijozel proti Havraspáru vyhraje. Což předpokládám."
Kousla jsem se do rtu a váhavě přikývla. Nerada jsem zdržovala hru. Neměla jsem na to prostě dost zkušeností. Mohla jsem sice předstírat, jako že jsem zlatonku viděla, a rozletět se opačným směrem, ale pokud ji on uvidí první, co mám potom dělat? Letět za ním a co? Vrazit do něj nesmím, chytit ji taky ne…
"Tak pojďte, vyzkoušíme tvé schopnosti." Oliver se zvedl a společně jsme zamířili na hřiště.













Ve větě: "A já sama si nedokážu představit, že bych třeba Harrymu řekla už teď, že má jednou zachránit svět. Zničilo by ho to".Jsem se začala smát jak pominutá nic ve zlím, ale prostě uža první část
