close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






5. kapitola 2/2

19. ledna 2011 v 20:02 | Ajka |  Stella Wright
Tak druhá půlka je konečně na světě. Komentujte prosím.

S pocitem, že radostí puknu, jsem se vydala do sovince a poslala ten pergamen tetě a strejdovi do Francie. Byla jsem si téměř stoprocentně jistá, že to podepíšou. Tak nějak počítali, že budu v týmu i tady - když nad tím tak zpětně přemýšlím, divím se, že mi strejda neřekl, že prváci nemůžou hrát. Nejspíš na to zapomněl, jako s tím mobilem.
No jasně. Když jsem se vracela do věže, přemýšlela jsem, kam bych si zalezla, abych mohla zakouzlit ten mobil. Nechtěla jsem na něj zbytečně upozorňovat. Už tak jsem byla v centru pozornosti víc, než by mi bylo milé. Ale nemohla jsem příliš bloumat po chodbách, abych se náhodou neztratila, a tak jsem jako první nejdříve zamířila do ložnice. Doufala jsem, že tam nikdo nebude.
Ale byl.
Hermiona seděla na posteli a četla si v nějaké tlusté bichli. Sedla jsem si na svou postel a zatáhla kolem sebe závěsy.
"Co jdeš dělat?" zeptala se zaujatě Hermiona a podle zvuků jejích kroků jsem odhadla, že míří ke mně.
"Zakouzlit ten mobil," zašeptala jsem. "Nechci, aby mě někdo viděl."  
Závěsy se odhrnuly a Hermiona se posadila naproti mně. "Můžu se dívat?"
Pobaveně jsem se ušklíbla, ale přikývla jsem. "Jasně, ale zatáhni, prosím, ty závěsy."
Vytáhla jsem mobil z kapsy a začala hledat účtenku s runama. Pak jsem vyndala hůlku a zamyslela se. Hermiona seděla zpříma jako svíčka a čekala. V očích se jí zračila dychtivost a nadšení, a já pochopila, že Hermiona je ten typ holky, co je do učení tak zažraná, že ani nevnímá, že v očích ostatních vypadá jako šprt. Já jí chápala a rozhodně jsem jí za šprtku nepovažovala - i když v hodinách měla ruku téměř pořád nahoře a její snaha ukázat všem, že všechno zná a ví, mi lezla na nervy.
Začala jsem mumlat kouzelnou formuli, kterou mě naučil strejda, a jmenovala runy, které se zlatým písmem objevovaly na zadním krytu mobilu. Byly kostrbatější, než je měl strejda, ale doufala jsem, že svůj účel splní.
Nakonec jsem klepla na mobil a sklonila hůlku. A čekala. Jedna…dvě…tři vteřiny. Už jsem chtěla zklamaně zaklít, když se k mé obrovské úlevě mobil modře rozzářil, runy se zmenšily a jejich zlatavá barva se změnila na tmavě modrou, takže nebyly na modrém krytu téměř vidět. Zvedla jsem ho a rozsvítila displej. Baterie se nabíjela, což znamenalo, že kouzlo fungovalo.
Vydechla jsem zadržovaný dech a unaveně si lehla na polštář. Tohle kouzlo nebylo nic pro jedenáctiletou holku. Nutno podotknout, že jsem ho v praxi zkoušela poprvý. A fungovalo. Strejda by byl na mě pyšný.
"Páni," vydechla Hermiona a vzala mobil opatrně do ruky. "Neučí se zapisovací runové kouzlo až ve čtvrtém ročníku na hodinách starodávných run?"
Pokrčila jsem rameny a protřela si oči. "Asi jo. Mě to strejda učil už v devíti letech, ale dneska jsem to zkoušela poprvý sama. Proto jsou ty runy tak křivý, strejda je umí mnohem líp. Fakt jsem se chvíli bála, že to nebude fungovat. Musela bych to dělat znova."
"Ale stejně je to úžasné. To kouzlo je opravdu náročné," obdivovala Hermiona a prstem přejížděla po runách.
Odhrnula jsem závěsy a strčila si mobil do kapsy hábitu. "Pomůžeš mi s esejem do Přeměňování?" požádala jsem jí a zamířila do společenské místnosti.
" No jasně," vyhrkla Hermiona nadšeně.
***
Podepsaný formulář přišel až v pátek. Snídala jsem, když mi na stůl spadla stočená rulička pergamenu a dopis. Ruličku jsem odložila stranou a začetla se do dopisu, ve kterém mi teta se strejdou psali, co se u nich děje. Sousedce se konečně narodila holčička, Gábi skončila po famfrpálovém zápase na ošetřovně s vyraženým zubem po tom, co jí trefil potlouk vyslaný odrážečem černého týmu. Ptali se, jak se mi ve škole líbí, co učitelé, spolužáci, blablabla. Začala jsem psát odpověď, když-
"Jsi na titulní straně!"
Zvedla jsem hlavu a vyhledala pohledem Hermionu, která před sebou s otevřenou pusou svírala denního věštce.
"Cože?" zahuhlala jsem s plnou pusou a natáhla se pro noviny. Při tom jsem si začala všímat upřených pohledů, které se do mě po celé síni zabodávaly. No bezva, když si na mě lidi konečně zvyknou a přestanou zírat, objevím se v novinách a začne to nanovo. To mi nemůžou dát na chvíli pokoj???
K mému zděšení byla přes celou stránku novin má fotka ze zařazování, jak jsem trochu smutně kráčela k Nebelvírskému stolu.

DÍVKA, KTERÁ PŘEŽILA V BRADAVICÍCH!!! Hlásal titulek. Odložila jsem topinku a začetla se do článku pod fotkou.

Podle potvrzených informací se mladá, okouzlující čarodějka konečně objevila v Bradavicích. Vaše zvláštní dopisovatelka, Rita Holoubková pro Vás zjistila, proč vlastně Dívka, která přežila nastoupila do školy až na druhé pololetí. A odpověď je jednoduchá. Stella Wright totiž v září nastoupila do Krásnohůlek, prestižní kouzelnické akademie ve Francii, kde mimo jiné tato mladá dáma žije. Záhadou ale stále zůstává, proč slečna Wrightová tak najednou změnila školu? Byla snad z Krásnohůlek propuštěna? Zažádal si snad o ní sám Albus Brumbál? Toto se nám zatím nepodařilo zjistit. Zato ale víme, že Dívka, která přežila útok samotného Vy-víte-koho, byla zařazena do Nebelvíru, koleje svého otce, Toma Wrighta. Také se k nám donesla nepotvrzená zpráva, že by tato mladá čarodějka měla nastoupit na místo Nebelvírského chytače i přes pravidlo zakazující prvním ročníkům hrát famfrpál."

Zhnuseně jsem noviny odhodila a schovala hlavu do dlaní.
Mladá dáma? Jak kruci zjistili, že chci hrát famfrpál? Nikomu jsem to ještě neřekla.
Ale ani už nebudu muset.
"Na místo chytače?" zeptal se nevěřícně Harry.
Nejistě jsem se na něj usmála a přemýšlela, jestli zatloukat, nebo s pravdou ven.
Zvolila jsem pravdu.
"Eh…no jo." Najednou jsem neměla slov. Bylo to asi jeho naštvaným pohledem. Zvedl se a zamířil pryč. Ron ho následoval s topinkou v ruce a jediným zachmuřeným pohledem mým směrem.
Nechápavě jsem zakroutila hlavou. "Řekla jsem něco?" otočila jsem se na Hermionu, která se tvářila rozpačitě.
"Víš-"
"Ty chceš k nám do týmu?" ozvalo se mi najednou za zády, až jsem leknutím nadskočila. Pohlédla jsem na vysokého kluka, který na mě zíral se založenýma rukama.
Tak, co teď?
Zvedla jsem se a pokynula mu, ať jde za mnou. Vyvedla jsem ho ze síně a v rukou nervózně muchlala podepsaný pergamen. Přece jsem to chtěla udělat už dávno, tak proč jsem najednou tak nervózní? Nejspíš to bylo tou Harryho reakcí, že jsem si teď nebyla jistá, že to byl dobrej nápad. Měla jsem počkat do příštího roku. Jenže jaká by byla šance, že vezmou zrovna mě? A já chtěla tak moc hrát. Na chvíli mě napadlo, jestli by třeba nemohl Nebelvír mít dvě družstva. Asi ne. Poprvé mě totiž napadlo, jak se na to budou tvářit ostatní.
Do hajzu. V duchu jsem se zhrozila a srdce mi začalo tlouct jak o závod. Co když chtěl Harry taky do týmu? Co když je na mě naštvanej kvůli tomu?
Jeho problém! V duchu jsem se okřikla. Teď nebyl čas na takovéhle myšlenky. Když tak moc chtěl hrát, měl si za ředitelem zajít.
Ale jakou by měl u něj šanci? Ozval se mi v duchu vtíravý hlásek.
Se správnými argumenty určitě stejnej jako u mě.
A jak já bych byla naštvaná. Začala jsem se cítit provinile. A jestli nějakej zápas prohrajeme, nikdo se mnou nadosmrti nepromluví. Budu to muset Harrymu vysvětlit. Ukázat mu, jak moc jsem chtěla do týmu a že jsem nemohla počkat. A asi se mu budu muset omluvit, že jsem nepomyslela na to, že by chtěl taky hrát.
Změnilo by se vlastně něco? Kdybych věděla, že Harry chce taky hrát, šla bych za Brumbálem?
Asi ne. Ale teď už to nemělo smysl řešit. Na to už bylo pozdě. Stalo se a tečka. Konec. Ende.
Došli jsme k prázdné třídě a vstoupili dovnitř. Sedla jsem si na katedru a počkala, až ten kluk zavře dveře.
"Mimochodem, jsem Oliver Wood, kapitán Nebelvírského famfrpálového týmu," představil se mi a natáhl ruku. Potřásla jsem si s ním a podala mu ruličku.
"To je potvrzení od Brumbála s podpisem mých poručníků, že můžu hrát."
Oliver se na mě překvapeně podíval, ale pak pergamen rozevřel a přečetl si ho.
"No dobře, povolení máš, ale víš, že chytače nehledáme?"
Zavrtěla jsem se a poškrábala se za krkem. "No, vím, že chytače máte, ale prý ne moc dobrého, protože letos nebyl nikdo, kdo by chtěl hrát. Slyšela jsem, že jste poslední zápas se Zmijozelem docela projeli." Odmlčela jsem se. "A promiň, že ses to musel dozvědět takhle. Měla jsem v plánu ti to dneska říct, protože mi konečně přišel podepsaný ten formulář."
"To je v pořádku." Oliver mi formulář vrátil a prohlédl si mě. "A ty ž máš s famfrpálem zkušenosti?"
Přikývla jsem a usmála se. "V Krásnohůlkách jsem hrála jako chytač a svůj první a taky zatím jediný zápas jsem vyhrála, takže…Můj starej kapitán tvrdil, že jsem dobrá…"
Oliver mě obešel a pak rezignovaně přikývl. "Máš pravdu. Potřebujeme novýcho chytače. Max to vzal jen proto, že nikdo jiný nebyl. Po tom zápase se skoro složil."
Soucitně jsem se zamračila a čekala na jeho rozhodnutí. Potili se mi dlaně a pergamen jsem nervózně zmuchlala do malé kuličky.
"Tak dobře. Přijď v sobotu na trénink. Uvidíme, jaká jsi."
Nadšením jsem skoro vykřikla, ale udržela jsem se a jen přikývla. "Tak tedy zítra."
Zvedla jsem se a s mnohem lepší náladou vyrazila na první hodinu. Na své staré výčitky svědomí už jsem si ani nevzpomněla.
Alespoň ne hned.
Večer bylo u našeho stolku ticho. Harry odešel hned po tom, co si dopsal úkol. Ron ho následoval. Ani jeden se na mě za celý den ani jednou nepodíval. Bylo mi z toho mizerně. A ještě hůř mi bylo při pomyšlení, že jsem si to způsobila sama, a že se jim ani nedivim. O tom, že se chystám do týmu, už věděla celá škola, a i když mě neviděli sedět na koštěti ani hrát, stejně si už vykládali o tom, že Nebelvír musí být opravdu zoufalý, když bere i prváky a ještě ke všemu holky. Nejnaštvanější byli samozřejmě prváci. Měla jsem to předvídat. Sám Brumbál mě přece varoval, že se to mým spolužákům nebude zrovna líbit. Ale co já, já prostě chtěla jen do týmu a teď si musim sežrat to, co jsem si nadrobila. Ale bolelo to. Nikdo z prváků vyjma Hermiony a ostatních holek, který famfrpál nezajímal, se mnou nemluvil. A Neville teda. Ale podle toho, co jsem slyšela, miluje létání na koštěti asi tak, jako já Bylinkářství. Všichni mluvili o tom, jak jsem se dostala do týmu jen kvůli tomu, že jsem Stella Wright - a to jsme v tom týmu ani nebyla. Večer už jsem vážně uvažovala o tom, že bych za Oliverem zašla s tím, že jsem si to rozmyslela. Na druhou stranu to vypadalo, že alespoň on je rád, že našel náhradu za Maxe. To byla opravdu jediná útěcha.
Ach jo. Měla jsem se Harrymu a Ronovi omluvit, ale nenašla jsem odvahu. A stejně by mou omluvu nepřijali. JÁ bych jí teda nepřijala být na jejich místě.
Kruci, co mám dělat? Hrát chci, ale tohle nevydržim. Měla jsem chuť jít se vybrečet. Nebýt Hermiony, asi bych s brekem zalezla někam na záchodky. Ale pak by mě zase začalo mrzet, že nejsou zlatý a brečela bych ještě víc.
Tak jo. Seber se, kruci. Dopsala jsem esej z Kouzelných formulí a odložila brk. Společenská místnost byla skoro prázdná. Hermiona si vedle mě klidně četla.
"Co mám dělat, Hermiono?" zeptala jsem se do ticha a zírala do téměř vyhaslého krbu.
Hermiona zvedla hlavu a překvapeně se na mě podívala. Stačil jí jediný pohled do mé zamračené tváře, aby si udělala jasno. "Já nevím, Stello. To bys asi sama měla nejlíp vědět. Muselas tušit, že se to stane. Většině asi přijde nefér, že ty hrát můžeš a oni ne. Hlavně tedy Harrymu a Ronovi."
Zaúpěla jsem a schovala hlavu do dlaní. "Měla jsem počkat do druháku."
Hermiona pokrčila rameny a odložila knihu.
"Jenže já jsem tak moc chtěla hrát, že jsem se na ostatní vykašlala."
"To přejde," utěšovala mě Hermiona. "Až tě uvidí létat, řeknou si, že jsi vážně moc dobrá, a přejde je to. Zatím ale myslím, že by ses přeci jenom měla zkusit Harrymu omluvit. Opravdu ho to mrzí. Několikrát se s Ronem bavili o tom, že by chtěl příští rok zkusit chytače."
Takže jsem to odhadla správně. "Ale on mě nepustí ani ke slovu. Vidělas to dneska."
Když jsem se Harryho na něco zeptala, vztekle něco odsekl a šel pryč. Bála jsem se na něj znovu promluvit.
"Bože Stello, tak ho prostě ke slovu nepusť ty. Musíš to aspoň zkusit."
Povzdechla jsem si a vstala. "Asi jo. Jdu si lehnout."
Vydala jsem se do ložnic a v duchu vymýšlela, jak se Harrymu omluvit. Možná, kdybych mu nabídla, že chytači můžeme být oba a střídat se - pokud by to šlo - třeba by souhlasil. Ale chtěla bych se já s někým střídat?
Jistěže ano. Přežila bych to. Kdyby to znamenalo, že už se nebude zlobit, tak proč ne.
Zalezla jsem do postele s myšlenkou, že jim všem ještě ukážu. Ať si klidně myslí, že za to může jen moje jméno. Až mě uvidí hrát, rychle je to přejde!
Snad.

Pozn. autorky: Protože jsem nepsala příliš poznámek k předchozí části, napíšu je teď. Tak, s famfrpáem je to vyřešený a doufám, že vám ten způsob moc nevadil. Jeden z důvodů, proč jsem původně chtěla dát stellu do Zmijozelu bylo, aby hrála PROTI Harrymu a nemusela jsem tak řešit tohle dilema. Ale je v Nebelvíru, takže jsem to prostě musela nějak vyřešit. A nic jinýho mě nenapadlo. Možná trohu souhlasím s názory, že bych za ředitelem asi nezašla a že možná trchu moc vydírala, ale je to prostě stella, žádný svatoušek. Potom ty reakce studentů jsou podle mě oprávněný, protože každýho by asi naštvalo, že nějaká holka si prostě přikráčí do školy a najednou je v týmu. Taky se tu začaly objevovat poznámky za Stellina otce - jsem za ně ráda, samozřejmě. A potěšim vás, když řeknu, že se objeví v další kapitole? Doufám, že ano. I když možná ne tak, jak byste čekali. Nebo možná jo...to je fuk. Ještě pořád přemýšlím, jak je seznámit. Kdo by měl nějakej návrh, sem s ním. Ať se na tvorbě týhle povídky taky trochu podílíte:)
Takže, pište komenty, jsem na ně moc zvědavá!!!
Ajka♥

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jestli jsi četl/a tuhle kapitolu, tak klikni, prosííííím.

Klik.

Komentáře

1 ClaireM ClaireM | 19. ledna 2011 v 20:41 | Reagovat

Vybruslila jsi z toho pěkně. Stella si vymohla famfrpál a kluci jsou na ni naštvaní, jejich reakce je přirozená, to se mi líbí, divný by bylo, kdyby to všichni vzali v pohodě. :-) Za zmínku o jejím tátovi jsem ráda, jsem zvědavá, jak ho tam zapleteš... Vůbec bych se Stelle nedivila, kdyby po tom, co pozná svýho tátu, o kterým si myslela, že vůbec neexistuje, byla naštvaná na celej svět, teda hlavně na tetu a strejdu a Brumbála, že jí tajili něco tak důležitýho, jako že její táta žije...

2 Ajka Ajka | 19. ledna 2011 v 21:58 | Reagovat

[1]: Tak nějak to mám v plánu, teda jako to, že bude hoodně naštvaná že ji o něm nic neřekli. Díky za koment. :-)

3 Zdenina Zdenina | Web | 20. ledna 2011 v 1:00 | Reagovat

momentálně nemám moc času, ale příští týden si to pořádně pročtu.

4 Zdenina Zdenina | Web | 20. ledna 2011 v 1:00 | Reagovat

Ahoj moje SBčko. Vím že nejsem na svém blogu, mám jich totiž více. Proto jsem se také rozhodla, že spřátelené blogy budu mít jen na mém osobním blogu: http://muj-svet-zdenina.blog.cz
Můh osobní blog je o věcech z mého života, mých mazlíčcích i myšlenkách.
Tak pokud se budete chtít přesunout na můj blog (muj-svet-zdenina.blog.cz) a spřátelit se, tak se mi ozvěte.

5 Kiki Kiki | 20. ledna 2011 v 8:59 | Reagovat

Pěkná kapitola já už ani nwm co napsat nic k tomu nemám krásně se to čte..to asi vše :-D

6 Ajka Ajka | 20. ledna 2011 v 10:03 | Reagovat

[5]: Stejně moc děkuju:)

7 vorusnicka vorusnicka | 20. ledna 2011 v 12:46 | Reagovat

Jo presne to me napadlo,ze by se mohli stridat, dyt proboha, je to jen SPORT! :D
A to nastvani ostatnich chapu :D

8 Zdenina Zdenina | Web | 20. ledna 2011 v 15:45 | Reagovat

Rada si tě ponechám. Tvůj blog mám ráda.

9 elis elis | E-mail | 20. ledna 2011 v 17:44 | Reagovat

Fakt pěkne :-) a co nejdrive dalsi kapcu plis 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama