12. ledna 2011 v 17:00 | Ajka
|
Slíbená první část:) PIŠTE KOMENTY!!!!!!!
5. kapitola
Krásná černovlasá žena stála vyděšeně u dětské postýlky a s pozvednutou hůlkou a slzami ve tvářích křičela na vysokého čaroděje. Ozval se smích, scénu ozářilo zelené světlo a mladá žena padla k zemi. Dítě v postýlce začalo hlasitě vzlykat, ale nikdo jiný nepřišel. Kouzelník namířil na dítě hůlkou a -
Bzm, bzm…bzm, bzm…
Posadila jsem se, jako by na mě někdo vylil kýbl s ledovou vodou, a bleskově vypnula mobil. Ospale jsem si zase lehla a zírala na nebesa postele. Tenhle sen už se mi jednou zdál, co se to kruci děje?
Protřela jsem si oči a neochotně se posadila. Po tichu jsem si vzala čisté oblečení a vyšla do koupelny. Bylo teprve pět hodin, ale já chtěla ještě volat domů. Strejda šel do práce už v šest, takže už by měl být vzhůru. Horkou sprchou jsem ze sebe smyla špatný pocit z noční můry a pak už jsem s mobilem v ruce zamířila do společenské místnosti. Vytočila jsem to správné číslo a čekala.
Jenže se nic nestalo. Zaraženě jsem se koukla na displej a zjistila proč.
Žádný signál!
S povzdechem jsem vyběhla do ložnice, ale ani tady žádný nebyl.
Tiše jsem zaklela a seběhla zase dolů. Prošla jsem otvorem v portrétu na chodbu a nespouštěla z mobilu oči, kdyby se náhodou signál objevil.
Prošla jsem celou chodbou, ale signál jsem nechytila. Potřebovala jsem nějaké vyvýšené místo, ale já se nechtěla ztratit, a znala jsem jen cestu do Velké síně, a i tak jsem si nebyla stoprocentně jistá, že bych trefila. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem oknem zahlídla věž postávající na malém kopečku. Kousla jsem se do rtu a přemýšlela, jestli má cenu riskovat, že se někde ztratim.
Sovinec. Seběhla jsem do Vstupní síně, což mi zabralo asi půl hodiny, protože jsem asi třikrát špatně zabočila, ale bylo vážně jen štěstí, že jsem si toho včas všimla. Pak už jsem šla jen za nosem.
Sledovala jsem mobil a nadšeně zavýskala, když se objevil slabý signál. Stoupala jsem po schodech do sovince, a když jsem dorazila mezi sovy, měla jsem už plný signál.
Znovu jsem vytočila strejdu a doufala, že ještě nešel do práce.
Vzal to už po třetím zvonění.
"Stell?" zeptal se ještě trochu ospale, a podle chrupavého zvuku jsem poznala, že asi snídá.
"Ahoj, strejdo."
"Co že voláš tak brzy?"
Sedla jsem si na jedno z otvorů ve zdi a zahleděla se na les. "Chtěla jsem se zeptat, jestli nevíš, jak si nabít mobil, když nemám kam zapojit nabíječku."
Uslyšela jsem ho usrknout kafe. "No jistě. Pořád jsem měl pocit, že jsem na něco zapomněl. A to říct ti, jak si nabít mobil. Máš s sebou tužku a papír?"
"Eh…" Prohrabala jsem kapsy a překvapeně našla účtenku z obchodu madame Malkinové, ale tužku ne. "Papír mám, tužku nee."
Bezradně jsem se koukla kolem, ale nic nebylo po ruce.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel Harry s dopisem v ruce. Překvapeně se na mě podíval, ale já jsem mu rukou naznačila, jestli nemá tužku, nebo brk, či něco jinýho na psaní. Harry si strčil dopis mezi zuby, aby měl volné ruce, a začal prohrabávat kapsy hábitu.
"Ještě čekej, strejdo," řekla jsem do mobilu a vděčně vydechla, když mi Harry podal malou obyčejnou tužku.
"Mám to, tak diktuj." Strejda mi nadiktoval runy, které jsem měla pomocí zapisovacího runového kouzla, které mě učil, vyrýt na kryt mobilu.
"Až je tam budeš mít, mobil se ti nebude vybíjet, ale moc ho nepoužívej, a hlavně na něm nehraj moc hry a nepouštěj moc písničky, pokud to není nutné. Mobil si bude brát tvou energii, a kdyby si na něm hrála od rána do večera, mohla bys pocítit slabou únavu. Takhle nic neucítíš. A pokud ho nebudeš potřebovat, vypni ho."
"Jasný," odpověděla jsem a sledovala Harryho, který si přivolal krásnou sněžnou sovu a přivazoval jí k noze dopis.
Schovala jsem účtenku do kapsy a tužku vrátila Harrymu.
"A co jinak, kam tě klobouk zařadil?" ptal se dál strejda. Harry přešel k oknu vedle mě a vypustil sovu ven. Pak se posadil vedle mě a čekal.
"Hádej," odpověděla jsem strejdovi.
"Zmijozel?"
"Nee."
V mobilu bylo chvíli ticho a slyšela jsem štrachat nádobí. "Nebelvír?" zeptal se po chvíli s nadějí a já si pobaveně odfrkla.
"No jistě."
"Tak to gratuluju. Docela mě udivilo, že jsi nešla do koleje své maminky. Jdeš ve stopách otce, byl by na tebe hrdý."
Smutně jsem zakroutila hlavou a ukončila hovor. "Budu muset jít, spolužák tu na mě čeká, aby mě doprovodil zpátky do hradu. Jsem v sovinci, víš. Nikde jinde není signál."
Strejda se zasmál. "To je typické. Užij si pololetí."
Zavěsila jsem a schovala mobil do kapsy.
"Můžeme jít?" zeptal se Harry a šel ke dveřím. "Jak si sem vlastně trefila?"
Šla jsem za ním a strčila si přitom prokřehlé prsty do kapsy. "No, asi se budeš divit, ale trefila jsem sem sama. Sice mi trvalo asi půl hodiny, než jsem se dostala ze společenské místnosti do Vstupní síně, ale najít sovinec už nebyl takový problém."
Na chvíli zavládlo přátelské ticho a já si těsněji přitáhla šálu ke krku. "Psal jsi domů?" zeptala jsem se po chvíli.
Harry přikývl, ale bůhví proč se zatvářil nervózně, rozpačitě. Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale zrovna jsme vešli do Vstupní síně a naproti nám běžela Hermiona. Když nás uviděla, úlevně si oddechla.
"Tak tady jsi," řekla směrem ke mně a přidala se k nám. "Neviděla jsem tě nikde v ložnici a bála jsem se, že ses ztratila."
Pobaveně jsem zakroutila hlavou. "Byli jsme jen v sovinci."
U snídaně se k nám ještě přidal Ron, který si ani nevšiml, že jeho kamarád nebyl ve věži. Pohledem jsem zajela ke Zmijozelskému stolu a s bodnutím viny spatřila Draca, jak sedí sám a sklesle se nimrá v jídle. Se smutným povzdechem jsem se vrátila k vlastnímu talíři, ale pořád jsem si v hlavě přehrávala tu naší hádku. Napadlo mě, že bych se mu měla jít omluvit, ale pak jsem to zavrhla. Může si za to sám. Stačilo si připomenout, jak Hermioně řekl mudlovská šmejdko, a provinilej pocit mě rázem opustil.
Rychle jsem zhltla snídani a vstala od stolu. "Musím si ještě do věže pro věci," vysvětlila jsem směrem k Hermioně, která taky vstala.
"Půjdu s tebou."
"Nemusíš," odmítla jsem jí. "Já trefim, opravdu."
Hermiona chvíli váhala, ale já už jsem vyběhla ze síně a po paměti svižně kráčela do věže.
Ve společenské místnosti skoro nikdo nebyl, což mě docela zarazilo. Vešla jsem do ložnice, přistoupila ke svému kufru a začala hledat správné učebnice. Pak jsem se ale napřímila a s povzdechem jsem zase vstala. Nevzala jsem si rozvrh!
Už jsem chtěla prolézt portrétem, když jsem málem vrazila do kluka, kterej právě vcházel dovnitř.
"Promiň," omluvila jsem se mu a chtěla běžet dál. Pak jsem se ale otočila a prohlídla si ho. Byl jen o kousek větší než já a se skleslým výrazem se loudal k chlapeckým ložnicím.
"Nechodíš do prvního ročníku?" zeptala jsem se ho a doběhla ho.
Překvapeně se na mě podíval, a když zjistil, s kým mluví, nervózně svěsil hlavu. "Chodím."
Natáhla jsem k němu ruku a ignorovala fakt, že mě poznal. "Stella Wrightová."
Chlapec mou ruku přijal a představil se. "Neville Longbottom."
"Nemáš s sebou rozvrh?" zeptala jsem se ho.
Neville si sundal batoh a začal se v něm přehrabovat. Podal mi ho a já se vděčně usmála. "Díky. Běžela jsem si pro věci, víš. Jenže nemám rozvrh a netuším, jaké učebnice si vzít."
Prohlídla jsem si dnešek a zjistila, že začínáme dvouhodinovkou lektvarů. "Myslíš, že bys na mě mohl počkat? Já nevím, kde učebna lektvarů je."
Neville nervózně přikývl a já vběhla do ložnice, kde jsem do tašky naházela učebnice, brk, inkoust, pergameny, a potom i propisku a normální sešit.
Když jsem se vrátila, Neville klečel na kolenou a hledal něco pod křeslem. "Hledáš něco?"
Odložila jsem tašku a klekla si k němu. "Pomůžu ti."
Neville se trochu usmál. "Hledám svého žabáka, Trevora. Pořád mi utíká."
Oblezli jsme celou místnost a pak jsem ho spatřila, jak se krčí pod jednou skříňkou v rohu. Lehla jsem si na břicho a natáhla se pro něj.
"Mám ho," zachrčela jsem vítězoslavně a vytáhla s námahou žabáka ven. Trevor se na mě zadíval svýma velkýma očima a já se na něj zašklebila. Podala jsem ho Nevillovi a oprášila si hábit a kalhoty.
"Díky moc."
Zakroutila jsem hlavou a natáhla se pro batoh. "To je v pohodě. Klidně zase řekni, kdybys ho hledal," nabídla jsem mu a společně jsme se vydali na hodinu.
Šli jsme směrem k Velké síni. Bylo mi to divné, ale věřila jsem, že Neville ví, kde učebna je. Chtěla jsem ho trochu rozveselit, protože se tvářil hrozně poraženecky a mě ho bylo líto.
"Stalo se ti něco?" odvážila jsem se zeptat po chvíli, ale hned bych se nejradši plácla přes pusu. Neville se zamračil a vypadal, jako by neměl daleko k slzám.
"Promiň, nemusíš mi to říkat," vyhrkla jsem. "Ale uleví se ti, když to někomu řekneš." To je pravda. Mám s tim bohatý zkušenosti. Téměř rok jsem se před tetou snažila utajit, že jsem jí zničila její malovaný talíř, který jsem míčem shodila ze stěny, a hrozně se mi ulevilo, když na to teta přišla a já musela s pravdou ven.
Neville chvíli váhal, ale potom si rezignovaně povzdechl. "Nesnášim lektvary."
Málem jsem se znovu praštila do čela, protože jsem si vzpomněla, kde jsem jméno Longbottom slyšela. Profesor Snape se o něm včera zmiňoval.
"Můžu si sednout k tobě a pomoct ti, jestli chceš," navrhla jsem a byla ráda, když se Neville malinko usmál.
"To bych byl rád, vážně."
Pořád se tvářil zkroušeně, ale alespoň se trochu usmíval. Mezitím jsme došli do Vstupní síně a odtud pokračovali po schodech dolů.
"Kde ta učebna vlastně je?"
Odpověď jsem dostala po pár minutách chůze, když jsme se přiblížili ke skupince Nebelvírkých a skupince Zmijozelských postávajících před učebnou. Přelétla jsem zamračeně obě skupiny a nemohla si nevšimnout vzdálenosti mezi nimi, jako by se obě koleje obávali, že chytnou nějakou infekci od svých spolužáků. Zakroutila jsem hlavou a přidala se k Nebelvírkým. Ti mě přivítali s nadšenými úsměvy a pozdravy.
"Ahoj, já se asi ještě nepředstavil. Seamus Finnigan." Potřásla jsem si s blonďatým, velice sympatickým klukem.
"Dean Thomas." Usmála jsem se na černošského chlapce a všimla si knížky o fotbale, kterou držel v ruce.
"Hraješ?" zeptala jsem se a rukou ukázala na knížku.
Dean překvapeně zvedl knížku a zakroutil hlavou. "Jen trochu. Ale hlavně fandím."
"Jo, má nad postelí přilepený nehýbací mudlovský plakáty. Nechápu, co je na tom fotulu tak zajímavýho," přidal se k debatě Ron, a já měla co dělat, abych se nad jeho špatnou výslovností nezasmála.
"Mě sice víc baví hokej, ale není to nejhorší sport." Ron se zmateně zamračil, ale už nestihl nic říct, protože se dveře otevřely a já následovala své nové spolužáky do učebny.
Musela jsem se udržet, abych neřekla Páni, protože třída, i když v ní byla zima, jak byla ve sklepení, byla obrovská, s vysokým stropem a vůbec nepřipomínala učebnu. Sedla jsem si vedle Hermiony a vedle Nevilla, jak jsem mu slíbila, a prohlížela si třídu.
Nenápadně jsem sledovala Draca, který se s Crabbem a Goylem posadil do druhé lavice na druhé straně třídy. Něčemu se smáli, i když Dracův smích byl chladný, bez zájmu.
Ušklíbla jsem se a otočila se ke katedře, kde se mezitím objevil profesor Snape.
"Dnes si vyzkoušíme jeden z trochu složitějších lektvarů, ale ti, co na mých hodinách dávali pozor, by s ním neměli mít problém. Popis máte na tabuli, začněte."
Snape mávl hůlkou na tabuli, kde se objevil postup a seznam ingrediencí. S potěšeným úsměvem jsem si přečetla postup na Škytací odvar, po jehož požití by měl člověk celý den škytat. V Krásnohůlkách už jsme ho dělali, a jediná věc, která se na něm dala opravdu zkazit, bylo příliš brzké přidání mločí kůže.
Začala jsem si připravovat ingredience, a koukala na Nevilla, který s třesoucíma rukama zapálil oheň pod kotlíkem a začal krájet tuřín.
"Víš co?" řekla jsem jeho směrem a uhasila mu ohýnek. "Nejdřív si připrav všechny ingredience dopředu. Nebo alespoň většinu. V postupu se pak musí dvacet minut vařit před přidáním žabích střívek a v tý době si můžeš připravit zbývající ingredience. Když začneš vařit hned, může se ti stát, že si některé ingredience nestihneš připravit, a přidáš je do lektvaru pozdě."
Neville vděčně přikývl a začal si připravovat ingredience. Já se vrátila k vlastním věcem, a všimla si Hermiony, která na mě potěšeně kývla. Já pokrčila rameny a začala krájet.
Když k našemu stolu asi po půl hodině přistoupil profesor Snape, Nevillovi se zatím dařilo lektvar nezkazit. Snape na něj pohlédl s pozvednutým obočím, ale nic neřekl. Od Zmijozelské poloviny se ozval zklamaný povzdech, a když jsem stočila pohled jejich směrem, všimla jsem si, jak všichni čekali, co na Nevillův lektvar profesor řekne. Kousla jsem se do rtu a se zlomyslným úsměškem se v duchu zaměřila na lektvar jedný protivně vypadající holky, která seděla za Dracem a koketně se na něj usmívala. Musela jsem na to jít opatrně, abych nevzbudila pozornost, a proto když tam přidala špetku pomerančové kůry, zahřála jsem její lektvar na vyšší teplotu.
Její vyděšený výkřik stačil, abych se spokojeně ušklíbla. Vrátila jsem se ke svému lektvaru a přitom sledovala Snapea, jak nahlíží do jejího kotlíku a pak si jí pohrdavě měří.
"Nevaroval jsem vás snad, abyste lektvar příliš nezahřívali?"
Pansy se uraženě skrčila, a snažila se lektvar vylepšit. Snape se vzdálil a já se potichu zasmála. Hermina se na mě koukla, ale já jen pokrčila rameny.
Neville zatím zápasil se svým lektvarem. Šeptem jsem mu říkala, co má dělat, a sledovala, jak jeho lektvar nabývá správné barvy.
Už byl téměř konec hodiny, když jsem se unaveně natáhla a dávala Nevillovi poslední instrukce.
"Dobře. Teď opatrně ztlum oheň a přidej zbyteček zázvoru. Oheň pak úplně zhasni a nechej chvilku vychladnout."
Sama jsem svůj přendala do lahvičky se svým jménem a zazátkovala. Když jsem ho nesla ke katedře na oznámkování, prohlížela jsem si výsledky svých spolužáků. Většina Nebelvírských zvládla svůj lektvar na alespoň světle modrou barvu, kromě teda Rona, jehož lektvar byl světle zelený. Draco měl temně fialový, a já měla co dělat, abych se na něj neušklíbla.
Když jsme vycházeli z učebny, všichni si zmateně vykládali o průběhu dnešní hodiny.
"Nezdál se vám Snape nějakej divnej?" zeptal se Dean.
Harry pokrčil rameny. "Jo, neměl žádný připomínky, ani ke mně, což je zázrak."
Ron se na Harryho začertil. "Mluv za sebe. Já mu dám zkažený vajíčka!"
Všichni jsme se zasmáli a pokračovali na hodinu Přeměňování.
Odpoledně jsem už padala únavou. Po hodině Kouzelných formulí už jsem myslela, že nedojdu ani do věže, ale ještě jsem potřebovala mluvit s Brumbálem.
"Hermiono, nevíš, kde bych našla profesora Brumbála?"
Hermiona překvapeně pozvedla obočí, ale přikývla. "Ten bude nejspíš v ředitelně."
"Aha, a nevíš, kde to je?"
Hermiona zakroutila hlavou. Povzdechla jsem si, a rozhlídla se kolem.
"Percy!" vykřikla jsem a přeběhla na druhou stranu místnosti, kde jsem tak vyrušila zrzavého páťáka ze čtení. Pohoršeně si mě změřil a odložil knížku.
"Potřebuješ něco, Stello?" zeptal se podezřívavě. Polkla jsem a nervózně se poškrábala za uchem.
"No…neřekl bys mi, kde bych našla ředitelnu? Potřebovala bych mluvit s ředitelem."
Percy se zamračil a posadil se rovně. "Vše můžeš říct mě. Pokusím se tvůj problém vyřešit."
"Ale já potřebuji mluvit s Brumbálem, s tímhle mi ty nepomůžeš."
"To nemůžeš vědět. Mé pravomoce coby prefekta jsou velké, a myslím, že není nutné s každou záležitostí jít rovnou za ředitelem."
Netrpělivě jsem si povzdechla. "Percy, poslyš. Tohle je vážně soukromá věc, a ředitelovi to jistě nebude vadit. Prostě mi jen řekni, kde to je, ano?"
Percy si stoupnul a odbojně vysunul bradu. "Jak jsem řekl, se svými problémy máš jít za prefekty nebo primusem, popřípadě za svým kolejním ředitelem," přeříkal, a já už chtěla něco odseknout, když jsem se zarazila.
"McGonagallová…" zamumlala jsem a zahleděla se do krbu. "To by šlo."
Otočila jsem se a nechala tam Percyho zmateně stát.
Běžela jsem do sborovny, kde jsem doufala, že McGonagallovou najdu. Bylo to poblíž učebny Přeměňování, přesto jsem se musela dvakrát na cestu zeptat.
Trochu nejistě jsem zaklepala a čekala. Otevřela mi postarší čarodějka s přísným výrazem.
"Potřebuješ něco?" zeptala se a já měla chuť otočit se a odejít.
"Hledám profesorku McGonagallovou," špitla jsem a skousla si ret.
Profesorka mě přejela podezřívavým pohledem. "Počkej tady." Otočila se a za chvíli se objevila ředitelka Nebelvírské koleje s unaveným výrazem.
"Potřebujete něco, slečno Wrightová?"
Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a spustila:
"Vlastně ano. Chtěla jsem se zeptat, jestli bych mohla hrát za Nebelvír jako chytačka."
Profesorka na mě asi minutu zírala, než si odkašlala a promnula si kořen nosu.
"Slečno Wrightová, zajisté už vám někdo řekl, že žáci prvního ročníku nemají povoleno hrát, ani vlastnit koště."
"A i kdyby mi to ředitel povolil, stále ještě bych nemohla hrát?"
Ředitelka vypadala nejistě. "A proč by to dělal?"
Pokrčila jsem rameny a usmála se. "To nechte na mě. Slyšela jsem, že to Nebelvír v posledním zápase docela pohnojil, a tak by se nám posila hodila, a já myslím, že nejsem nejhorší."
Profesorka se usmála. "Je pravda, že nového chytače bychom potřebovali. Dobrá tedy. Pokud vám to ředitel povolí, pak já nebudu proti."
Široce jsem se usmála, poděkovala a vyběhla pryč. V půlce schodiště jsem se ale otočila a zamířila zpět.
"Paní profesorko!" doběhla jsme ke dveřím sborovny a profesorka McGonagallová je znovu otevřela. "Nevím, kde je ředitelna."
Profesorka si pobaveně odfrkla, ale vyzvala mě, abych šla za ní. Snažila jsem se cestu si zapamatovat, abych už nemusela nikoho obtěžovat. Bylo mi to blbý.
Po několika minutách jsme stanuli před starým, ošklivým kamenným chrličem. Profesorka se zastavila a řekla: "Dýňové paštičky."
Chrlič uskočil stranou a za ním se objevilo točité schodiště.
"Můžete jít," postrčila mě profesorka, když jsem se neměla k pohybu a jen němě zírala na chrliče.
Stoupla jsem si na schody a nechala se vyvézt před masivní dubové dveře. Než jsem zaklepala, oklepala jsem se a zhluboka se nadechla. Bála jsem se, abych toho později nelitovala.
"Dále," ozvalo se po tom, co jsem zaklepala. Vstoupila jsem dovnitř a otevřela pusu dokořán. Ředitelna byla vlastně kruhová místnost s policemi po všech stěnách, s tlustými a starými knihami a se stříbrnými přístroji, které jemně vibrovaly nebo vypouštěly obláčky dýmu. Na stěně za dřevěným stolem visela stovka obrazů s postaršími kouzelníky, kteří se zavřenýma očima dřímali ve svých křeslech.
Ředitel seděl za stolem a zkoumavě si mě prohlížel.
"Čemu vděčím za tu milou návštěvu, slečno Wrightová?"
Odkašlala jsem si a přistoupila blíž. Sedla jsme si na židli před stolem a začala si nervózně mnout ruce.
"Ehm, víte, pane řediteli, měla bych takovou prosbu…" začala jsem a přemýšlela, jak to na něj vybalit.
Ředitel pokýval hlavou, jako že rozumí, a v očích se mu rozhořely veselé plamínky.
"Chtěla bych hrát za Nebelvírský famfrpálový tým."
Ředitel se usmál. "A co ti v tom brání? Věřím, že pan Wood bude příští rok pořádat konkurz."
Zamračila jsem se a přemýšlela, jestli moje otázka vážně vyzněla takhle, nebo jen ředitel hraje hloupého.
"Já…ráda bych začala hrát už letos."
Brumbál přikývl. "Jistě chápeš, že první ročníky nemají povoleno hrát."
"To ano, ale možná byste mohl udělat výjimku, a povolit mi to," navrhla jsem s nadějí v hlase a sledovala jeho reakci.
Brumbál se nepřestal usmívat. Spojil si konečky svých prstů a vesele se na mě podíval. "Víte, slečno Wrightová, to pravidlo je tu z nějakého důvodu. Většina prvních ročníku nikdy na koštěti neseděla, a bylo by nespravedlivé, kdyby směli hrát ti, co už s létáním měli své zkušenosti, když i ti ostatní mohou mít talent."
Zachmuřila jsem se a nasadila nesouhlasný výraz. "Já nechci, abyste to pravidlo zrušil, pane profesore, ale chápejte mě. V Krásnohůlkách může hrát každý, kdo chce, včetně prvních ročníků. Nechápu tedy, proč bych nemohla hrát, když už s famfrpálem nějaké ty zkušenosti mám."
"A o tom právě mluvím," řekl Brumbál. "Ty, jakožto dítě z kouzelnické rodiny, už s létáním a dokonce i s famfrpálem zkušenosti máš a mohla bys proto hrát, ale jak by k tomu přišli ti, kteří se létat naučí až zde, například děti z mudlovských rodin, a už nedostali šanci dostat se do týmů, protože konkurzy se pořádají hned v prvním týdnu školy, ale lekce létaní jsou až v polovině září?"
Pokrčila jsem rameny. "Kdyby zjistili, že mají talent, mohli by prostě za kapitánem jít a požádat o místo v týmu. Třeba by se ukázalo, že jsou lepší než stávající hráči."
"To máš jistě pravdu, ale líbilo by se ti, kdybys byla například už dva roky v kolejním družstvu a najednou tě vyhodili proto, že by se našel schopnější hráč, ještě ke všemu prvák?"
Zavládlo ticho, jak jsem nad tím přemýšlela, a byl fakt, že bych tím nebyla nadšená.
"Ale já chci nahradit chytače, který je v týmu, jen proto, že se nenašel nikdo lepší. Kdyby to byl špičkový chytač, nepokoušela bych se dostat do týmu."
Ředitel zakroutil hlavou. "Když ti to povolím, jak se na to budou tvářit ostatní tví spolužáci, kteří by se také rádi dostali do týmu?"
Znovu jsem pokrčila rameny. "Já nevím, ale to není můj problém. Když to tak moc chtějí, mají si to zařídit. Pane řediteli, prosím."
Když jsem vytušila, že takhle to nepůjde, rozhodla jsem se změnit taktiku.
"Když jsem se dozvěděla, že se mě chystáte přeložit sem, zuřila jsem. Byla jsem smutná, nechtělo se mi sem. Věděla jsem, že ztratím spoustu přátel, které jsem si v Krásnohůlkách udělala, že mi budou chybět pláže, učebny, všechno. Ale byla jedna věc, o které jsem věděla, že mě tu udrží na živu. Famfrpál." Přeháněla jsem, ale ne tak moc, jak byste si mohli myslet. Opravdu jsem se těšila, že tu budu moct hrát famfrpál. "Jediná věc, která je všude stejná. Víte, jak mi bylo, když mi řekli, že prváci hrát nesmějí? Bylo mi nanic. V tu chvíli jsem litovala, že jsem tam nezůstala. Že jsem si nestála za tím, že v Krásnohůlkách zůstanu. Ale pak mě napadlo, že mi to možná dovolíte. Myslela jsem, že to pravidlo je hlavně kvůli bezpečnosti. Že prváci nejsou tak obratní a mohli by snadno přijít k úrazu, ale prosím. Já ho hrála. A nikdy se mi nic nestalo."
Ředitel mlčel a prohlížel si mě skrz své půlměsícové brýle
Zavrtěla jsem se a nevěděla, co jiného říct. Jasně, měla jsem ještě v záloze jednu podlost, ale nechtělo se mi jí používat.
Naštěstí jsem nemusela.
"Dobrá, slečno Wrightová, udělám výjimku."
Oddechla jsem si a usmála se.
"Ale tohle ať podepíší vaši poručníci."
Podal mi pergamen, na kterém bylo napsáno, že si jsou vědomi nebezpečí, kterému jsem během hry se staršími spolužáky vystavena a blablabla. Strčila jsem ho do kapsy a zvedla se.
"Opravdu doufám, že víte, co děláte, slečno Wrightová. S tou bezpečností to také souvisí."
Přikývla jsem a odešla pryč. Alespoň něco se mi dneska vydařilo.
Boží, honem další!!!
Myslim, že bejt ostatníma, tak by mě to s tim famfrpálem naštvalo taky, přesně jak Brumbál řikal 