Druhá část:) Doufám, že jsem vás tim useknutim trochu napnula. nemohla jsem si pomoct:D
"NEBELVÍR."
Sundala jsem si klobouk z hlavy a vydala jsem se ke stolu, od kterého se ozývalo nejvíce potlesku. Dva zrzaví kluci dokonce stáli a něco křičeli. Protočila jsem oči a posadila se na tu stranu stolu, od které jsem dobře viděla na zmijozelský stůl. Než jsem se posadila, pohledem jsem vyhledala Draca a smutně pokrčila rameny. Bála jsem se, jak bude reagovat, a proto se mi ulevilo, když jen mávl rukou a usmál se. Naznačila jsem mu, aby tady po večeři počkal, abychom si mohli promluvit. Pak jsem si konečně sedla a stiskla ruku nějaký holce s rozčepýřenými vlasy a velkými zuby, potom nějakými zrzkovi, černovlasýmu, brejlatýmu klukovi, pak zase nějakýmu zrzkovi, který se tvářil jako prefekt…a asi byl, podle odznaku na hábitu. Když ke mně natáhli ruce ti dva zrzci, co předtím stáli, zamračila jsem se na ně a pohlédla na všechny ty zrzky kolem.
"Nejste sourozenci? Weasleyovi?"
O téhle rodině jsem hodně slyšela Hlavně od Draca. Spousta zrzků. Prej je to čistokrevná rodina, ale na rozdíl od jiných kouzelnických rodin, docela chudá rodina.
"Dobrej postřeh," řekl jeden ze zrzků. Jedno z těch, co stáli. Teda…teď jsem si všimla, že jsou tu dva stejní. Zakroutila jsem hlavou a pohlédla k učitelskému stolu. Bála jsem se, že za chvíli budu vidět zrzavě.
Na stole se objevila večeře a já se hladově pustila do kuřecích nuget a bramborových hranolek. Přitom jsem bloudila očima po síni a poznávala tak své spolužáky.
"Tak jak se ti líbí Bradavice?" zeptala se mě ta rozčepýřená holka vedle mě. "Hermiona Grangerová," dodala a natáhla ruku.
Stiskla jsem jí a pokrčila jsem rameny. "Ještě nevím. Hrad vypadá impozantně, ale je tu hrozná zima a celkově je to tu dost zastaralý. Třeba vaše věčný nepoužívání elektřiny."
Hermiona zvedla obočí, ale pak zamyšleně přikývla. "Máš pravdu. Jsem z mudlovské rodiny, a proto mě také nejprve překvapilo, že hrad nemá elektřinu. Kouzelníci celkově se moc nehlásí k moderní technice, což je myslím škoda."
Přikývla jsem. "Přesně. Když už jsi začala…budu pak potřebovat pomoc." Naklonila jsem se k ní a pod stolem jsem jí ukázala mobil. Nechtěla jsem přitahovat pozornost a dost jsem se bála, jak na to Hermiona zareaguje. Ale fakt, že je z mudlovské rodiny mi to hodně usnadnil.
Přikývla jsem. "Přesně. Když už jsi začala…budu pak potřebovat pomoc." Naklonila jsem se k ní a pod stolem jsem jí ukázala mobil. Nechtěla jsem přitahovat pozornost a dost jsem se bála, jak na to Hermiona zareaguje. Ale fakt, že je z mudlovské rodiny mi to hodně usnadnil.
Hermiona napřed otevřela pusu překvapením, ale hned ho skryla a zatvářila se jen mírně zaujatě. "Kdes ho vzala?"
"Je můj, kde jinde bych ho vzala. Ve Francii používáme mobily úplně běžně, stejně tak třeba počítače, auta, mikrovlnky a tak dále."
Hermiona opět přikývla. "A s čím potřebuješ pomoct? Ještě nevím, jak jsi dokázala, že funguje úplně normálně, protože podle Dějin Bradavické školy by na jejích pozemcích neměla fungovat žádná mudlovská technika. Ale to mi můžeš říct později."
Vděčně jsem se usmála a vysvětlila svůj problém. "Protože tu není elektřina, budu potřebovat najít v knihovně nějaký jiný způsob, jak ho nabít."
Hermiona se zamyšleně kousla do rtu. "A proč nenapíšeš domů? Třeba s tím mají nějaké zkušenosti."
Na to jsem jen otevřela pusu dokořán a plácla se rukou do čela. "Já tě miluju!" A rychle jsem jí objala. "To mě nenapadlo."
Pustila jsem se do jídla, ale brzy mě vyrušili dva kluci sedící naproti mně. Poznala jsem toho černovlasého a jednoho ze zrzků, se kterými jsem si podávala ruce, když jsem si přisedla.
"Ještě jsme se nepředstavili. Harry Potter," představil se ten černovlasý. "A tohle je můj kamarád Ron Weasley." I jemu jsem podala ruku.
"Tak co, jakému famfrpálovému týmu fandíš?" zeptal se Ron a cpal se přitom steakem.
Ušklíbla jsem se a všimla si znechucenýho výrazu Hermiony.
"Hbitým letcům. Dost vás v posledním zápase vypekli," posmívala jsem se a užívala jsem si Ronův tragický výraz.
"Aby ne. Letci jsou jedno z nejlepších družstev vůbec na celym světě. Že jsem se vůbec ptal. Ve Francii žádný jiný týmy ani nemáte."
"Co to meleš?" ohradila jsem pobouřeně. "Francie má náhodou několik kvalitních družstev, ne jako vy. Vsadím se, že jsi taky jeden z fanoušku Kudleských kanonýrů. A pak mi vykládej něco o nekvalitních týmech. Divím se, že s tim Kanonýři ještě nepraštili."
Ron se na mě čertil a úplně zrudnul v obličeji. Já pozvedla obočí a čekala jsem, co mi k tomu řekne.
"Na jakym hraješ postu, hm? Seš snad v nějakym zdejším týmu, ne? Když jsi tak zarytý fanoušek famfrpálu."
Překvapeně jsem sebou cukla, když se Ron zasmál.
"Upadlas na hlavu? Prváci přesně nesmějí hrát, ty tupče."
Upustila jsem vidličku, která s řinknutím dopadla na zem.
"Děláš si srandu, že jo?" zasyčela jsem vztekle.
Ron se na mě s obavou podíval a já se honem snažila myslet sladce vonící bábovku, abych uklidila svou magii a nerozbila někomu talíř. Ale věděla jsem, že mi z očí srší blesky vzteku.
"Tak tohle ne, staříku," zavrčela jsem a shýbla se pro vidličku. Při tom jsem zajela pohledem k učitelskému stolu a nasupeně se dívala na Brumbála, který si v poklidu klábosil s ředitelkou naší koleje. A zatím se mi v hlavě líhnul plán. Sice docela podlý, ale byla jsem si skoro stoprocentně jistá, že se mi podaří.
Hermiona se na mě tázavě podívala a já se přinutila k malému úsměvu.
"V Krásnohůlkách můžou hrát famfrpál i prváci. Hrála jsem chytače."
Ron překvapeně otevřel pusu a i Harry se zatvářil zaujatě.
"A jsi v něm dobrá?" zeptal se.
Pokrčila jsem rameny. "Hrála jsem jen jediný zápas, ale podle kapitána prý ano. Doufala jsem, že bych se mohla dostat do týmu i tady, ale s timhle blbym omezením…"
Po zbytek večeře jsme klábosili o všech možných i nemožných blbostech, kluci s Hermionou mi popisovali hrad a jak probíhá vyučování a já poprvé zjistila, že profesor Snape tu učí lektvary. Ovšem moje reakce trio trochu zaskočila.
"Páni, nevěděla jsem, že profesor Snape tu učí, ale mělo mě to napadnout," řekla jsem s úsměvem a zajela jsem pohledem k učitelskému stolu. A tam seděl. Vedle nějakého profesora s fialovým turbanem na hlavě. Když zachytil můj pohled, kývl mi na pozdrav. Já mu zamávala a pak se vrátila k jídlu. Neušli mi přitom dva znechucené pohledy a jeden trochu zmatený.
"Ty ho znáš?" zeptala se Hermiona. To byl ten zmatený pohled.
"No jistě," potvrdila jsem a uždibovala jsem z kousku dortu. "Když jsme byli o prázdninách u Malfoyů, několikrát jsem ho tam potkala."
"U Malfoyů?" zeptali se Harry s Ronem unisono.
"A co?" Jejich pohledy se mi ani trochu nelíbili. "Jsou to mí příbuzní. Tamhle Draco je můj bratranec."
Kluci se na mě zděšeně dívali, ale pak se oba vrátili k jídlu a zůstali zticha.
Zakroutila jsem hlavou a podívala se na Hermionu, která se tvářila rozpačitě.
"Vysvětlíš mi to?" zeptala jsem se jí.
"Víš, moc se s Dracem Malfoyem nemusíme. Stejně tak s profesorem Snapem.
"Snape je odpornej hnusák, kterej akorát nadržuje Zmijozelskejm," vykřikl Ron a praštil lžičkou o talíř.
Zamračila jsem se a taky odložila vidličku. "Tak hele, profesor Snape je náhodou milej chlap, sice trochu uzavřenej, jízivej a někdy trochu protivnej, ale jinak moc fajn. A co se Draca týče, je to hodnej kluk, je s ním sranda a já nechápu, co proti němu máte."
"Upadlas na hlavu? Snape a milej? Draco a hodnej kluk?" Ron vypadal, že se pozvrací.
Otočila jsem se na Hermionu, která si kousala ret. "Profesor Snape se k nám opravdu nechoval zrovna hezky, Stello. To samé Draco Malfoy. Chová se jako namyšlenej spratek, který nesnáší děti z mudlovských rodin."
Zaraženě jsem tam seděla a věděla, že na tom, co Hermiona říkala, nějaká ta pravda bude. Draco se opravdu někdy choval jako blbec, ale jinak byl fajn. Že by se tak choval jen přede mnou? A to samé profesor Snape?
Jakmile všechno jídlo ze stolu zmizelo, zvedla jsem se a zamířila ke Zmijozelskému stolu. Potřebovala jsem si tohle ujasnit.
Draco tam seděl a čekal na mě. Když mě uviděl, zvedl se a potřásl hlavou.
"Mělo mě napadnout, že půjdeš do Nebelvíru."
"Vadí ti to?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Draco zakroutil hlavou a ušklíbl se.
"Ani ne. Je mi to fuk. Pořád ještě tu jsou přestávky, víkendy, večery a tak."
"Poslyš, slyšela jsem o tobě ne moc zrovna hezký věci," začala jsem a vedla Draca ze síně. Zamračil se a začal si hrát s lemem hábitu. "Hermiona a kluci říkali, že prý se chováš jak namyšlenej spratek a máš předsudky ohledně dětí z mudlovských rodin."
"A komu budeš věřit? Mudlovský šmejdce, kterou znáš sotva pár minut, nebo mě?" vykřikl a zastavil se. Pak, jako by si uvědomil, co řekl, stiskl provinile zuby. "Promiň."
"A komu budeš věřit? Mudlovský šmejdce, kterou znáš sotva pár minut, nebo mě?" vykřikl a zastavil se. Pak, jako by si uvědomil, co řekl, stiskl provinile zuby. "Promiň."
"Jasný! Tak komu mám věřit, hm? Hermiona měla pravdu, co?" Když se neměl k odpovědi, píchla jsem do něj prstem. "Co se s tebou děje, Draco? Chceš vpadat před těma svejma úžasnýma spoužákama jako nějakej tvrdej chlap? Myslela jsem, že jsi hodnej kluk, i když někdy trochu idiot, a bránila jsem tě před Hermionou i klukama. Ale teď vidím, že jsem neměla."
Otočila jsem se na patě a chystala se odejít.
"Stello, počkej." Draco mě chytil za rukáv a otočil mě čelem k němu. "Máš pravdu, choval jsem se jako debil. Chtěl jsem si ve Zmijozelu získat uznání. Nevíš, jaký magoři tam se mnou chodí. Kdybych se jen na chvíli zachoval tak, jak mě znáš, do konce života bych neměl pokoj. Měli by mě za slabocha, chápeš? Prostě jsem jim musel ukázat, kdo jsem."
"Jasně, jenže mohls to udělat trochu jinak a ne se snažit ukázat světu, jak moc nenávidíš mudly. Já sama vyrůstala v téměř mudlovským prostředí a to mám většinu příbuzných ze Zmijozelu. A mám snad vůči nim nějaký předsudky? Nadávám snad svým spolužákům do mudlovských šmejdů? Hraju si na někoho, kým nejsem?"
"Ani nemusíš! Kriste, Stello, vždyť si slavná Stella Wright! Ty si můžeš dělat, co chceš! Seš slavná a ať uděláš, co chceš, každej z toho bude na hlavu."
"Jasně, takže ty si myslíš, že jsem štěstím bez sebe, že jsem slavná? A myslíš, že ve Francii jsem to věděla? Že v Krásnohůlkách všichni věděli, kdo jsem? Ne, Draco, nikdo to nevěděl. Chovala jsem se prostě normálně. A získala si tak kamarády a přátele na celý život. Řekni mi, kolik svých spolužáků můžeš počítat mezi své přátele? Crabbea? Nebo Goyla? Neříkal si, jaký jsou to paka? Ale hlavně, že v tobě vidí autoritu To je hlavní, viď. Tak víš co, jdi si za těma svýma poskokama a mě nech žít, pokud se hodláš chovat jako magor!"
Otočila jsem se a odkráčela pryč. Už jsem neviděla, jak se Draco opřel o stěnu a po tvářích mu stékaly slzy. Ztratil svého jediného, opravdovému přítele. A zasloužil si to.
Vyběhla jsem několik schodišť a prošla několika chodbami, ale věděla jsem, že jsem se ztratila. Svezla jsem se po stěně a začala brečet. Ta hádka mě mrzela. Neměla jsem na něj křičet. Přeci jsem věděla, že se někdy chová hloupě, ale tohle ode mě bylo hnusný.
Vyběhla jsem několik schodišť a prošla několika chodbami, ale věděla jsem, že jsem se ztratila. Svezla jsem se po stěně a začala brečet. Ta hádka mě mrzela. Neměla jsem na něj křičet. Přeci jsem věděla, že se někdy chová hloupě, ale tohle ode mě bylo hnusný.
Schovala jsem hlavu do dlaní a brečela jak malá. Ach bože, tak moc mi to bylo líto. Nejraději bych se vrátila a omluvila se mu. Jenže jsem věděla, že bych se chovala jak slaboch a dala tak najevo, že to on měl pravdu.
Ale takhle se přece správný člověk nechová. Znala jsem Draca jinak a teď se mi ukázal v tom horšim světle. Ale každej máme přece svou stinnou stránku, ne? I já ji mám. Tohle ode mě nebylo fér. Měla bych-
"Stello?"
Zvedla jsem vyplašeně hlavu a začala si rychle otírat oči. U schodů postával profesor Snape ve svém černém hábitu a překvapeně na mě zíral.
"Pane profesore," zahuhlala jsem a vstala.
"Stalo se ti něco?" zeptal se mě a přišel ke mně.
Strčila jsem ruce do hábitu a nasadila falešný úsměv. "Zabloudila jsem."
Profesor si mě chvíli pohledem měřil, než mě rukou vyzval, ať jdu za ním.
"Proč jsi nešla se svými spolužáky?"
Pokrčila jsem rameny a kráčela vedle něj. "Ještě jsem mluvila s Dracem."
"Tak od toho ty slzy, hádám."
Zvedla jsem k němu hlavu a ušklíbla se. "Vám nic neujde," zamumlala jsem.
Profesor si odfrkl. "Znám tě docela dobře a ještě jsem tě nikdy neviděl brečet. A pochybuji, že bys ronila slzy proto, že bys zabloudila."
Chvíli jsme oba mlčeli. Koukala jsem kolem sebe, než jsem se odvážila promluvit. "Pohádali jsme se."
Profesor mlčel a tak jsem pokračovala. "Hermiona mi o něm řekla, že se chová jako nafoukanej idiot. On mi to zapíral a pak začal Hermioně nadávat do mudlovskejch šmejdů."
Odmlčela jsem se, ale profesor se nijak nevyjádřil. "Bránila jsem ho před Hermionou - vždyť ho znám, ale asi jsem neměla. Ale mrzí mě, že jsme se pohádali." Zatnula jsem zuby a snažila se nebrečet. Poslední dobou jsem brečela nějak moc. Jenže, mě to vážně bylo hrozně líto.
"Taky mi vyprávěla o vašich hodinách," začala jsem váhavě a pozorovala profesorův obličej. Napřed se mírně zamračil, ale jinak pořád mlčel.
"Říkala, že jste v hodinách k Nebelvírským nespravedlivý. Že jim prý strháváte body bez sebemenšího důvodu."
"Možná kdybys chvíli sledovala, jak si v mých hodinách počínají, chovala by ses stejně," promluvil konečně, ale ani z tónu hlasu jsem nedokázala poznat, jestli jsem ho naštvala, nebo je mu to úplně fuk.
"Ale silně pochybuju o tom, že jsou jen Nebelvírští v lektvarech nemožní. Co třeba Crabbe, nebo Goyle?"
Snape se na mě podíval a zamračil se. "Hádám, že to Potter si hlavně stěžoval."
Snape se na mě podíval a zamračil se. "Hádám, že to Potter si hlavně stěžoval."
Pozvedla jsem překvapeně obočí. "Pokud vím, ohledně tohohle tématu neřekl ani slovo. To spíš Ron použil několik docela ostrých slov."
Snape se ušklíbl a potřásl hlavou. "Weasley je stejný poleno jako Longbottom. Nechápu, co v mých hodinách dělají."
Sice jsem netušila, kdo byl Longbottom, ale bylo mi to zatím jedno.
"No fajn, ale strhl jste někdy body třeba Crabbeovi? Protože to vypadá, že Zmijozelským nadržujete, alespoň podle Rona," dodala jsem.
"Dobrá, řeknu to takhle: Vůbec mi nemáš co říkat do způsobu, jakým vyučuji svůj předmět. A navíc, to, jestli někomu nadržuji nebo ne, je také moje věc a alespoň to tvé spolužáky donutí k lepším výkonům."
Svraštila jsem obočí a zamračila se na něj. "A jak se máme vůbec snažit, když ať uděláme cokoliv špatně, strhnete nám body? Neříká se snad, že chybama se člověk učí? Když nám nedovolíte ty chyby dělat, nic se nenaučíme."
"Mluvíš, jako bys někdy na mé hodině byla."
Zarazila jsem se a pobaveně pokrčila rameny. "To je z toho, co jsem všechno slyšela. Jasně, uznává, že nemám co říkat, nebo vám do toho mluvit, ale prosím," odmlčela jsem se a podívala se na něj lítostivým pohledem. "nezkazte to jako Draco. Mám o vás celkem vysoké mínění a myslím si, že jste dobrý profesor, ale to, co říkali, se mi vážně moc nelíbilo."
Došli jsme k obrazu ženy v růžových šatech, a profesor se zastavil. "Dobrá. Pokud si myslíš, že to nějak změní jejich výkony, pokusím se být…spravedlivější. Ale nic ti neslibuji."
Usmála jsem se. "To ani nechci."
"Tak řeknete mi už to heslo?" zeptala se ta tlustá paní a zakaboněně si nás prohlížela.
"Caput draconis," řekl Snape a ustoupil stranou. Překvapeně jsem sledovala, jak se obraz vyklonil a odkryl tak úzkou chodbičku.
"Tohle je vstup do vaší společenské místnosti," vysvětlil Snape. "Pokud možno to heslo nezapomeň," dodal jízlivě.
"Dobrou noc, profesore," řekla jsem a prolezla otvorem do velké, v červených barvách vyzdobené, místnosti. V krbu ještě plápolaly malé plamínky a příjemně tak celou místnost osvětlovaly. Bylo tu mnohem větší teplo, takže jsem se na chvíli posadila ke krbu a natáhla k němu ruce. Zavřela jsem oči a užívala si tu chvilku příjemného tepla.
Ale po pár minutách jsem se zvedla a zkusila jedny schody. Netušila jsem, kde budou ložnice, ale měla jsem celkem dva pokusy.
A hned první nevyšel. Když jsem opatrně nakoukla do dveří s nápisem 1. ročník, hned jsem je zabouchla, ve tváři rudá jako rak.
Byli to chlapecké ložnice. Ještě pořád rudá jsem seběhla zpátky do společenské místnosti a vydala se po druhých schodech.
A s potěšením jsem zjistila, že jsem se trefila. Opatrně jsem otevřela ty samé dveře, a když jsem uviděla Hermionu, s úlevou jsem vešla dovnitř.
"Kdes byla?" zeptala se mě a sedla si na svou postel. Všimla jsem si dalších dvou dívek, které na mě zaujatě zíraly. Usmála jsem se jejich směrem a vydala se k posteli s mým kufrem.
"Ještě jsem mluvila s Dracem," odpověděla jsem Hermioně.
"S Dracem Malfoyem?" zeptala se jedna z těch dvou mě zatím neznámých dívek.
"Ano, je to můj bratranec."
"A kdo tě sem doprovodil? Nebo si sem trefila sama?" zajímala se dál Hermiona.
Vytáhla jsem z kufru pyžamo a zatáhla kolem sebe závěsy, abych se mohla převlíct.
"Netrefila. Vlastně jsem dost slušně zabloudila. Ale díky Bohu na mě narazil profesor Snape a doprovodil mě sem."
"Snape?" zeptala se jedna z holek a já vykoukla zpod závěsů, abych věděla, která. "Jsem Levandule Brownová," představila se mi, když jsem po ní hodila tázavým pohledem.
"Jo, Snape." Zase jsem zatáhla a zhasla svíčku na svém nočním stolku. Pod polštář jsem si strčila mobil a nastavila si budík. Se vstáváním jsem měla fakt problémy.
Holky braly mou zhasnutou svíčku jako konec diskuse, a tak už se na nic neptaly. Po chvíli zhasly i ony. Přetočila jsem se na bok a zavřela oči. Na zítřejší den jsem byla hodně zvědavá.
Pozn. autorky: Táááák, co na to říkáte? Původně to bylo trochu jinak, hádka tam nebyla, ale napadlo mě to, tak jsem to tam dala. Mám už v hlavě fakt naplánovanejch hodně věcí, ale štve mě, že neumim psát tak rychle:)
Objevuje se tu moje obliba Snapea:) Doufám, že tu postavu taky máte rádi, protože já jí miluju, a chtěla jsem ho hned od začátku udělat trochu lepším. Ale pořád ho nechám Snapem. To znamená ponechám jeho charakter, jízlivost, sarkasmus....i když neříkám, že to místama nebude OOC (Out of charakter - prostě trochu nesnape) Tak komentujte:)













Výborně... Konečně staré známé postavy...
Skvělá kapitolka. Tak trochu jsem ten Nebelvír čekala... 