Další kapitola. To je rychlost, co? Ale teď už nic napsanýho nemám, takže se to potáhne. A se začátkem novýho roku ještě víc. Však víte, škola, housle, divadlo... A hned druhej tejden po prázdninách jedu na lyžák:) Ale budu psát i tam...možná, ale jen v ruce, takže přepis taky potrvá...no nic, nechci zdržovat, užijte si kapitolu a KOMENTUJTE!!!!
Vánoce utekly jako voda. I když jsem je spíš proležela, začátek nového pololetí se blížil. Však to znáte. Jakmile se na něco ohromně netěšíte, čas uteče jako voda, a naopak.
Dnes jsme měli naplánovanou cestu do Zlaté, kvůli novým učebnicím a hábitům. Už jsem byla zdravá, takže jsem byla docela ráda, že se můžu jít vyvětrat.
Psala jsem i Dracovi, ale nenapsala jsem mu, že v lednu nastupuji do Bradavic. Nevím, jestli proto, že jsem chtěla, aby to pro něj bylo překvapení, nebo spíš jedna moje část doufala, že se ještě všechno změní, já se probudím v posteli v Krásnohůlkách a úlevně si oddechnu, že to všechno byl jen hloupej sen.
Tak asi ne. Zapnula jsem si knoflíky u svetříku a sešla do kuchyně, kde už na mě čekala teta. Šly jsme sami dvě, takže se na oběd stavíme někde v mudlovské části Paříže, kde ještě prolezeme nějaké obchody, jako to vždycky s tetou děláváme. Hůlku jsem nechala doma tak jako vždycky. Kouzlila jsem s ní minimálně, a pokavaď jsem měla volné ruce, nebo alespoň otevřené oči, vystačila jsme si bez ní. Navíc jsem silně pochybovala o tom, že bych jí dneska vůbec vytáhla.
"Můžeme jít," řekla jsem a vzala si kabát.
Letaxem jsme se přenesly do knihkupectví ve Zlaté, kde jsme hned nakoupily pár učebnic do Bradavic. Dopis mi dorazil zrovna předevčírem a já zjistila, že používají skoro stejné učebnice jako já. Jen na přeměňování a lektvary budu potřebovat jiné. A i když jsem je sehnala, byly ve francouzštině. Nu což, tady se v angličtině neprodávají.
Potom jsme vyrazily hledat nějakou francouzskou pobočku anglického obchodu s hábity, od nějaké paní Malkinové, nebo co. Zjistily jsme, že je to malej obchůdek v rohu ulice.
Vešly jsme dovnitř a hned mi padl zrak na černé, bradavické hábity, kterých zde ale moc neměli.
"Co vám můžu nabídnout?" zeptala se mile postarší paní, která nám vyšla vstříc.
"Sháním tady pro neteř hábity do Bradavic."
Paní překvapeně pozvedla obočí a gestem ukázala na stojan, u kterého jsem stála.
"Docela mě to překvapilo. Jste snad po dlouhé době první, co si jdou pro tyto hábity. Většina se mě vždy vyptává na krásnohůlské, které ovšem neprodávám."
Sklesle jsem projela černé sukně, šedé svetříky a otočila se na prodavačku.
"Tohle se tam nosí? Jako, všechno?"
Paní se na mě usmála a vybrala několik sukní, svetříků, košil, jednu kravatu, plášť, špičatou čapku (proboha, jak na karneval) a černé kalhoty.
"Tady, zkus si to."
Vzala jsem si oblečení a zalezla do kabinky. Během několika vteřin jsem to měla na sobě, akorát kravatu jsem měla neuvázanou, protože jsem nevěděla, jak a kouzlo jsem neznala. Sundala jsem si jí a podívala se na sebe do zrcadla. Nebylo to tak strašné. Sice ta skládaná sukně se nosila v minulém století, ale jinak to ušlo.
Večer jsem si balila kufry i s novými hábity a učebnicemi. Měla jsem co dělat, abych se při pohledu na fotoalbum, na kterém jsme byli s Fleur a Gabčou, nerozbrečela. Už jsem tam přidala i fotky z Krásnohůlek. Smutně jsem projížděla poslední stránky a sledovala sama sebe, jak lítám na koštěti v modrém famfrpálovém dresu, jak s holkama blbneme na pláži, nebo jak v naší ložnici pořádáme polštářovou bitvu.
Zaklapla jsem album a přidala ho k učebnicím do kufru. Zaklapla jsem ho a bezradně se podívala po pokoji, jestli jsem na něco nezapomněla.
Seběhla jsem dolů a udělala si horký čaj. Milovala jsme čaje. Ale bez mléka, takže neanglické, když to tak řeknu. Sedla jsem si ke stolu a zírala na tetu, která si četla noviny.
Zvedla hlavu a usmála se na mě. "Tak co, jak se těšíš?"
Chtěla jsem něco odseknout, ale zarazila jsem se a pokrčila rameny. "Jsem nervózní."
"Ty? Proč, proboha?"
Nevěřícně jsem se na ní podívala. "No proč, asi? 'Hele, není to Stella Wrightová? Teda, a má tu jizvu?' Už si to představuju dopředu."
Dopila jsem čaj a vrátila se do pokoje. Ještě v posteli jsem se třásla nervozitou. A věřte mi, já nebyla trémistka. Teda, normálně ne.
Ráno byl doma zmatek. Vstávali jsme už ve čtyři, abychom stihli letadlo do Londýna. Vlak do Bradavic jel v jedenáct, takže jsme to měli jen tak tak.
Na rušné nástupiště 9 a ¾ - slyšíte správně, ti Angličani jsou vážně podivíni - jsme dorazili pět minut před jedenáctou. Strejda mi pomohl s kufrem do vlaku, a pak už jsem jim jen dala pusu a zalezla do vlaku. Vyklonila jsem se ještě z okýnka, abych jim zamávala. Chtělo se mi brečet. A ani nevím, proč. Když jsme odjížděla do Krásnohůlek, bylo mi fajn. Na druhou stranu, tam jsem se těšila, nikdo mě tam neznal, ale hlavně jsem tam měla přátele. Tady vůbec nikoho neznám. Zatím.
Sedla jsme si do kupé a začetla se do knížky. Ale přečetla jsem sotva stránku, když se otevřely dveře a někdo vešel dovnitř. Jakmile jsem poznala návštěvníka, vyskočila jsem a vrhla se mu kolem krku.
"Draco!" vykřikla jsem a objala ho. První známá tvář. No sláva.
Odtáhla jsem se a šťastně se na něj usmála.
Draco mi úsměv oplatil, ale tvářil se zmateně i šťastně zároveň. "Co tady děláš, Stell?"
Pokrčila jsem rameny a uvědomila si, že jsem mu to vlastně ještě neřekla. Nadechla jsem se a uličnicky se usmála. "Hádej."
Draco se na mě otráveně podíval, ale pak stočil svůj pohled k mýmu kufru na podlaze a otevřel pusu dokořán. "Ne!"
"Ano!" vykřikla jsem a znova ho objala. "Nastupuju do Bradavic!"
Draco se odtáhl a v obličeji se mu vystřídalo několik emocí. "Proč si mi to nenapsala?"
Zarazila jsem se a nakonec bezradně pokrčila rameny. Sedla jsem si a gestem ho vyzvala, ať si taky sedne. "No, pořád jsem doufala, že se vrátim do Krásnohůlek. Ty mi zase řekni, proč jsi mi nikdy neřekl, kdo doopravdy jsem?"
Draco otevřel pusu, jako že chce něco říct, ale pak jí zavřel a zamračil se. "Promiň. Naši mi zakázali o tom mluvit."
"Mohls alespoň něco naznačit. Přišla bych na to sama."
Zavládlo ticho. Mračila jsem se do mraků za oknem a přemýšlela.
"Proč teda nastupuješ do Bradavic?" zeptal se nakonec Draco a stočil na mě svůj pohled. Teprve teď jsme si všimla, že má ulízlý vlasy. Hned jsem si zapsala do paměti, že mu to musim vytknout. Vypadal hrozně.
"No, našim, teda spíše Brumbálovi, přijde správné, abych studovala v zemi, kde jsem se narodila. A v jeho škole, samozřejmě." Ušklíbla jsem se a podívala se ven. Za okny ubíhala anglická krajina a já vzpomínala na domov. Zase.
"Vypadáš hrozně," podotkla jsem konečně a nakrčila nos.
"Co se ti na tom nelíbí?" zeptal se uraženě Draco a ukázal na svoje vlasy. Pochopil. Chytrej kluk.
"Vypadáš jak vypatlanej aristokrat," řekla jsem a musela se ovládat, abych se nerozesmála.
Zamračil se a nekomentoval to. Já se uličnicky uculila a natáhla ruku.
"Nech to-" Ale už to nedořekl. Mávla jsem rukou a měl na hlavě svoje obvyklý, blonďatý, rozcuchaný háro.
"To je lepší." Spokojeně jsem se usmála a sklonila ruku.
"Kazíš mi image, víš to?" zahuhlal a koukal se na svůj odraz v okně. Ale vypadalo to, že se doopravdy nezlobí. Spíš naopak.
"Vypadáš teď mnohem líp, věř mi, jsem holka, poznám to."
Ušklíbl se, ale nezlobil se.
Do konce cesty jsme se nezávazně bavili o všem možném. Jak jsme si užili Vánoce (nezapomněl podotknout, jak jsem mohla bejt ZASE nemocná), vyprávěl mi víc o Bradavicích a školním famfrpálu. Jeho kolej - Zmijozel - vedl tabulku. Porazili jinou kolej - Nebelvír - o skoro 200 bodů. Vyslovila jsem názor, že doufám, že s ním skončím v koleji, ale hned mi naznačil, že to není stoprocentní, protože jsou tam ty koleje čtyři. Rozhodla jsme se ale, že si nenechám cestu vlakem zkazit a nemyslela jsem na to.
Když jsme dorazili do Prasinek - vesnice poblíž Bradavic - byli jsme už převlečení do hábitů. Donutila jsem Draca, aby mě několikrát ujistil, že nevypadám jak blbec, než jsem se odvážila vystoupit z vlaku. Taky mi musel ukázat, jak se váže kravata.
Připojili jsme se k houfu studentů a kráčeli směrem ke kočárům. Nasedli jsme do jednoho úplně sami, a když jsem se na to zeptala Draca, řekl, že je to tím, že hodně studentů zůstává přes prázdniny v Bradavicích. Nechápala jsem, kdo by tam chtěl zůstat, když může jet domů, ale nekomentovala jsem to.
Celou cestu kočárem jsem měla hlavu vystrčenou ven a vyhlížela jsem hrad. Draco tvrdil, že první pohled stojí za to. A měl pravdu. Když jsem spatřila hrad v celé své kráse se stovkami do tmy zářících oken, vydechla jsem úžasem. Ještě jak byly střechy posypané sněhem, vypadal jako hrad z pohádky.
"To je něco!" zašeptala jsme a vyhlížela ven, i když mi byla kosa. "Tolik věží! Vypadá hrozně velikej…" Nedovedla jsem si představit, že bych v tomhle obrovskym hradě trefila z jedné učebny do druhé.
Zalezla jsem zpátky do kočáru, protože mi začaly mrznout ruce a já jak jinak neměla rukavice. Dýchala jsme si na ně a začala se nervozitou třást. Na tolik neznámých lidí jsem nebyla zvyklá a pomyšlení, že mě každej pozná, mě děsilo. Kočár zastavil a já jsem s Dracovou pomocí vyskočila na sníh. Ostatní studenti také vyskákali z kočárů a začali se hrnout do hradu velkou vstupní branou, která byla otevřená dokořán. Ze vnitř se linulo zlatavé světlo, patrně světlo pochodní, protože jak už mi bylo řečeno, v celym hradě není elektřina. To jsem pořád netušila, jak to tady přežiju. A hlavně jsme musela vymyslet, kam zapojim nabíječku na mobil. Ale s tim si budu hlavu lámat až později.
Vystoupala jsem po schodech do vstupní haly, nebo Vstupní síně, jak se tomu tady prý říká a překvapeně pohlédla na strop, který byl tak vysoko, že jsem na něj téměř nedohlédla. Po levé straně se táhlo velké schodiště a naproti nám byly další otevřené dveře, kam se hrnuli všichni studenti. Draco mi vysvětlil, že je to Velká síň, kde se pořádají snídaně, obědy a večeře, a pak všemožné oslavy a tak. Už jsme byli téměř u dveří, když k nám přistoupila vysoká čarodějka ve smaragdově zeleném hábitu a s vlasy staženými do tuhého drdolu.
"Slečno Wrightová," oslovila mě a já se zastavila a ustoupila stranou, abych nepřekážela. Pokynula jsem Dracovi, ať jde dál beze mě, a otočila jsem se na profesorku.
Poodešli jsme s profesorkou stranou a já nervózně pokukovala po studentech, kteří po nás házeli zvědavé pohledy.
"Jmenuji se Minerva McGonagallová a jsem ředitelkou Nebelvírské koleje. Než se budete moci přidat ke svým spolužákům, musíme vás nejdříve zařadit. Proto zde ještě chvíli počkejte. Až na vás budeme připravení, dojdu pro vás."
S tím odešla někam pryč a nechala mě tam stát jako tvrdé Y. Sklíčeně jsme si povzdechla a vytáhla mobil. Začala jsem si s ním točit a hrát, jen abych zabavila prsty. Všichni studenti už byli v síni a já slyšela hluk hovoru. Kousala jsem si rty a nemohla se dočkat, až tohle všechno bude za mnou. Draco mi o zařazování říkal a mě bylo celkem fuk, kam mě zařadí. Jistě, nejradši bych šla za Dracem, ale smířila bych se se vším. Hlavně, aby už to bylo za mnou.
Uslyšela jsem klapot podpatků a spatřila, jak se profesorka McGonagallová vrací. Schovala jsem mobil do kapsy a nervózně se na ní usmála.
"Tak pojďte," vyzvala mě a já jí následovala do Velké síně. Ruce se mi třásly a měla jsem co dělat, abych nedrkotala zuby. Nejenom zimou, ale hlavně tou nervozitou. Bože, takhle nervózní jsem nebyla, ani když jsem měla před třídou na základní škole zpívat. A to bylo dost hrozný. Ne že bych neuměla zpívat, ale pohledy všech těch dětí byly, no…znáte to.
Vešli jsme do síně, v které rázem utichl veškerý hluk, který po chvilce vystřídal šepot. Nevím, čím to bylo, ale v tu chvíli mou nervozitu vystřídala ironie. Bylo až směšné, jak se na mě všichni dívali a šeptali si. Ani jim nebylo blbý, že většinu jsem mohla slyšet. A i kdybych je neslyšela, měla jsem celkem jasnou představu o tom, koho momentálně probírali.
Abych se nějak zaměstnala, rozhlídla jsme se kolem sebe a jen stěží překryla překvapení. Zatímco jsme procházeli mezi dvěma dlouhými kolejními stoly, ani jsem si nevšimla, jak je místnost obrovská. Na dýlku sice byla téměř jako ta v Krásnohůlkách, ale na šířku se jí nedala rovnat. Po celé délce síně se totiž táhly čtyři dlouhé stoly, ne jen jeden, jako u nás. Téměř všechny stoly byly plně obsazené a v popředí se kolmo na ně táhl ještě jeden stůl, kde sedělo několik učitelů. Teda, profesorů. A ředitel. Uprostřed. Zvedla jsem hlavu a čekal mě další šok. Místo stropu jsme koukala na večerní oblohu. No teda. Navíc po celé délce ve vzduchu viselo několik stovek svíček, které ozařovaly celou síň spolu s pochodněmi na stěnách. Na lustry to sice nemělo, ale i tak to nevypadalo špatně. Ale zima tu byla pořád.
Zastavili jsme se s profesorkou před učitelským stolem. Profesorka vyšla na stupínek a otočila se tváří k síni. Já ji napodobila, i když dost nerada.
"Vážení studenti, jak už vás jistě pan ředitel informoval, je nám ctí od tohoto pololetí v naší škole přivítat novou studentku z Akademie v Krásnohůlkách, slečnu Stellu Wrightovou." Kousala jsem si ret a sledovala, jak se síní zase rozléhá šepot, který při hovoru profesorky McGonagallové ustal.
"Než se ale slečna Wrightová bude moci usadit, musí být nejprve zařazena," pokračovala profesorka a gestem mi ukázala na stoličku, na které ležel pěkně ošklivý klobouk. Už jsem věděla, že je to Moudrý klobouk, který rozhodne o tom, do jaké koleje půjdu. Opatrně jsem vystoupala na stupínek, sedla si a klobouk si nasadila na hlavu. Téměř okamžitě mi přepadl přes oči, takže jsem unikla všem těm pohledům. Dost se mi ulevilo, když jsem mohla sledovat jen černou látku klobouku.
Ale ale, podívejme se, koho tady máme. Už jsem si říkal, kam ses poděla, když ses v září nedostavila.
Leknutím jsme nadskočila, když se mi v hlavě ozval něčí hlas. Prstama jsem se držela stoličky a kousala si ret.
Tak kam tě pošleme?
Hlas opět utichl a já mohla jen čekat.
Hmm…vidím, že máš Zmijozelské předky, ovšem to asi nepůjde…Zmijozela v tobě nedivím.
Zklamaně jsme si povzdechla a zakroutila hlavou. Na jednu stránku mi to vadilo, ale na druhou ne zas tak moc.
Mrzimor…to ne…Havraspár…možná…Nebelvír…
A opravdu bych si nemohla vybrat?
Ozvala jsme se v duchu a čekala, jestli mě klobouk slyšel.
Ale jistě, a kam bys chtěla?
No, můj kamarád je ve Zmijozelu…
Nechala jsem větu nedokončenou a čekala. Klobouk byl chvíli zticha, jako by si něco promýšlel.
Hmm…myslím, že ne. Do Zmijozelu se nehodíš. Máš možná čistou krev, ale tvůj charakter je odlišný. Myslím, že tím, že se dostaneš do jiné koleje, svého kamaráda neztratíš, pokud je to ovšem správný přítel.
Hmm. Zahučela jsem. Tak už mě někam zařaď. Když to nebude Zmijozel, tak je mi to jedno.
Dobrá tedy.
Chvíli bylo zase ticho a já čekala, co vykřikne. Čekala jsem dlouho. Co si to sakra promýšlí? Už jsem se chtěla ozvat, když klobouk vykřikl:












