close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






SW - 3. kapitola 2/2

28. prosince 2010 v 12:54 |  Stella Wright
Druhá část. Pište komenty!!!


Doma jsem si šla udělat šálek horké čokolády a usadila se na kuchyňskou židli. Měla jsem pravdu. Sněžilo. Zahrada byla celá zasněžená.
Teta si sundala kabát a posadila se vedle mě.
"Pochop, že ani pro nás to nebylo lehké."
Nechápavě jsem se na ní podívala. "Co pro vás nebylo lehké? Řeknete mi už sakra, co se tady děje?"
Strejda položil můj kufr na zem a šel si k nám přisednout.
"Víš," začal a chytil tetu za ruku. "Neřekli jsme ti o smrti tvých rodičů celou pravdu."
Zůstala jsem na ně koukat a čekala, co z toho vzejde. Už teď jsem měla pocit, že se mi to nebude líbit.
"Tu jizvu, kterou máš na čele, nezpůsobilo jen tak ledajaké kouzlo," pokračovala teta. "Ale jedna z kleteb, které se nepromíjejí."
A co? Chtěla jsem říct. Ale mlčela jsem.
"Ten černokněžník, který po tvých rodičích tehdy šel, se tě pokusil jako malou zabít, ale nepodařilo se mu to. Kouzlo se od tebe odrazilo a patrně ho zabilo."
Zamračila jsem se. Fajn, tak jsem poslala nějakýho magora do kytek. To má být to tajemství? Jasně, dost na mě zapůsobil fakt, že se mě někdo pokusil zabít, ale to jsem věděla dávno.
Ale podle výrazů tety a strejdy jsem pochopila, že to nejhorší má ještě přijít. "To není všechno, že?"
Teta se strejdou se na sebe podívali a strejda se ujal slova. "Víš, Voldemort, ten černokněžník, který v té době v Anglii řádil, nebyl jen tak někdo. Celé anglické kouzelnické společenství se ho bálo. Musím uznat, že i sem se o něm donesly jisté zprávy. A tím, že jsi ho zabila, tím, že největšího černokněžníka všech dob zastavilo sotva jednoroční dítě…" Strejda se odmlčel a já čekala, co ještě řekne. "V Anglii, a dokonce i v některých jiných zemích, neexistuje kouzelník, který by neznal tvé jméno."
"CO?" vypadlo ze mě dřív, než jsem se stačila zarazit. "To jako, že jsem slavná, nebo co?"
Zakroutila jsem hlavou a ušklíbla se.
Oba se tvářili smrtelně vážně a mě došlo, že se asi nesnaží o vtip. "To nemyslíte vážně… To je přeci směšné…Jen proto, že jsem nedopatřením někoho zabila, přece nemůžu být slavná. To je blbost, to je směšné, to…" Docházeli mi slova. Vzpomněla jsem si, jak, když jsem byla v Anglii, se na mě Draco a celkem vlastně všichni, divně dívali. Jako by něco tajili. A já už věděla co, a moc se mi to teda nelíbilo. Neuměla jsem si to prostě představit. Celých jedenáct let žiju normálně a teď jsem najednou slavná?
"Ale proč kvůli tomu musím do Bradavic?" zeptala jsme se na to, co mi tak dlouho vrtalo hlavou.
"Tím si nejsme jisti. Brumbál nám jen řekl, že to tak bude lepší."
"Zas ten Brumbál!" vykřikla jsme a vstala jsem. "Sakra, on je snad nějakej bůh, nebo co, že ho všichni posloucháte? Mě je fuk, co si nějakej starej dědek myslí, já tam nechci!"
Už mě zase přemáhal vztek. Tohle bylo tak….GRRRR!!!! "Nebylo by snad lepší, kdybych zůstala tady? Tady mě nikdo nezná!" otočila jsem se a snažila se uklidnit. Hlavně proto, že na poličce začali řinčet hrníčky a já bych nerada tetě zničila její oblíbené šálky na čaj.
Oba neklidně seděli a pozorovali mě. Už mi neměli, co říct.
"Fajn, tak jinak. To jste prostě jen tak Brumbálovi kývli na to, že mě chce přeložit? To jste se neptali, nebo prostě protože je to Brumbál, tak vás to nemusí, nebo spíš mě nemusí, zajímat?"
Ani jeden neodpověděl. " Jak dlouho už o tom víte, hm? Jak dlouho už víte, že jsem měla jít do Bradavic? Proč jste mi nic neřekli? Jedná se tady snad o můj život, ne?"
Vztekle jsme praštila do stolu a opustila místnost. Vyběhla jsem do svého pokoje a praštila sebou na postel. Ani jsem nebyla smutná, jako spíš vzteklá.
Zabořila jsem obličej do polštáře a nechala slzy vzteku, ať mi kanou do povlečení. Tohle bylo tak nefér. Vždycky jsem si myslela, že přede mnou nikdo žádný tajemství nemá. A teďka tohle. Rychle jsem si uvědomila, jak je realita krutá. Moje představa o bezchybných příbuzných, kteří ti vždy všecko řeknou na rovinu, se rozpadla jako bábovka, kterou moc brzy vyndáš z trouby a rozkrojíš.
Potřebovala jsem na vzduch. Vstala jsem, hodila na sebe mudlovské oblečení - ještě pořád jsem na sobě měla školní uniformu - a vyběhla ven. Měla jsem v pokoji balkon, u kterého jsem si už před lety udělala provizorní žebřík, který jsme používaly s Fleur a Gábi, když jsme byly menší, na hru na piráty. Rozhlédla jsem se, jestli se třeba nikdo nedívá z okna a slezla ze žebříku. Pak už jsem jen vyběhla vstříc prosluněné vesničce, která se pomalu chystala na večer.
Šla jsem na své oblíbené místo u jezera daleko za vesnicí. Téměř nikdo tudy nechodil, protože tu nevedla žádná cesta. Vždycky jsem to vzala přes louku až sem, kde jsem si sedla pod krásnou starou vrbu.
Ptáte se, jestli jsem z toho balkonu náhodou nespadla na hlavu? Že je zima a musí mrznout? Nespadla. Tady ve Francii jsou zimy teplejší, a i když už napadl sníh, zas až taková zima nebyla. Byla jsem dobře oblečená a navíc jsem si na šaty použila zahřívací kouzlo - no co, hůlku jsem nepoužila a mudlové poblíž nebyli.
Opřela jsem si hlavu o kmen a zavřela oči. V uších jsem měla sluchátka od mobilu a pouštěla si nějakou pomalejší hudbu. Znáte to, když má člověk smutnou náladu, nechtějí se mu pouštět rychlé a veselé písničky. Nahlas jsem si zpívala a přitom pozorovala labutě na jezeře, jak chvilkami ťapkají po tenkém ledě, a potom zase plují po klidné hladině. A přitom jsem přemýšlela. Jasně, každej, kdo studuje nebo studoval v Bradavicích, by mi asi řekl, jak je to tam super atd… Ale mě je to šumák. Já jsem byla v Krásnohůlkách spokojená a silně pochybuju, že bych někdy mohla říct, že jsou Bradavice lepší. Nikdy jsem tam nebyla, jasně. Ale jen pomyšlení na nafoukané a chladné angličany stačil na to, abych se bolestně ušklíbla. Draca jsem měla ráda, ale taky v sobě měl takovej ten povýšenej, aristokratickej výraz. Jasně, nemohl za to. To ta výchova. Ale jinak byl moc fajn, a když jsem mu nejednou řekla, jak mi ten jeho povýšenej hlas vadí, choval se mnohem líp. Abyste věděli, Draco pocházel z čistokrevný, kouzelnický rodiny, což se u mudlů dalo přirovnat ke šlechtě, když to tak řeknu. Já jsem v tomto prostředí nevyrůstala (díky bohu!) a rozhodně mi to nevadilo.
Bradavice. Viděla jsem fotky. V dějinách čarodějnictví nám několikrát profesorka promítala fotky starých kouzelnických škol. Bradavice byla jedna z těch nejstarších. Musela jsem uznat, že ten hrad má něco do sebe, ale jen pomyšlení na to, jaká tam bude v zimě zima, když tam nemají ústřední topení, mě děsilo. Vůbec celkově žádná elektřina. Brr. To bude něco.
Přepla jsem na další písničku a odkašlala si. Začínala mi být zima, ale rozhodně jsem se nehodlala vracet. Ještě ne. Musela jsem si nejdřív všecko promyslet.
Podle tetiných slov jsem byla v Anglii slavná. Když jsem byla menší, a žrala všechny možný sci-fi filmy a fantasy filmy a tak, toužila jsem být herečkou a být taky tak slavná jako třeba Angelina Jolie. Ale teď už se stoprocentní jistotou vím, že chci být profesionální famfrpálový hráč. Chytačka. Za Hbité letce, nejlepší francouzské famfrpálové družstvo. Byli nejlepší v tabulce a dokonce jednou porazili i nejsilnější anglický tým.
Potřásla jsem hlavou a jen zírala na to, kam se mé myšlenky ubíraly. Přitáhla jsem si víc ke krku šálu a mnula si dlaně. Do uší mi hrála poklidná melodie a mě se začínalo chtít spát.
Ale ještě jsem si všechno nerozmyslela. Snažila jsem se uspořádat si myšlenky a vrátit se tam, kde jsem skončila. Jo, už vím, u toho, že jsem chtěla být kdysi slavná. Ale teď nevím, jestli to opravdu chci, když vím, že JSEM slavná. Je to asi hlavně tím, že jsem si tak zatím nepřipadala. A nebyla jsem si jistá, jestli si tak chci připadat. V bulváru jsem často četla všechny možný nesmysly na adresu slavných hvězd, slyšela jsem o tom, jak paparazziové narušují jejich soukromí… Bylo by fajn být slavná jako herečka. Ještě pořád mě to trochu láká, ale pomyšlení, že jsem slavná proto, že jsem jako malá prostě jen zabila nějakýho kouzelníka, aniž bych si to pamatovala,…Trochu mi to přijde blbý. Všichni si myslí, kdoví jaká nejsem hrdinka, ale já ani nevím, JAK jsem ho zabila. Což je na všem to nejdivnější. Navíc mi to nikdo ani není schopný vysvětlit.
Ach jo, život je tak na nic. Pomyslela jsem na dobu, kdy jsem tak nějak poprvé pochopila, že jsem čarodějka a kouzlím. Do tý doby mi to ani nějak nepřišlo, nebo jsem byla moc malá na to, abych plně pochopila význam toho slova. Abyste věděli, teta se strejdou mě poslali do normální základní školy, abych si alespoň trochu připadala normální. A navíc, ve Francii je běžné, když kouzelník přihlásí své dítě do mudlovské školy. Jen si prostě musí dát pozor, aby jejich dítě nevzbudilo podezření nějakými nepatřičnými kouzly. A to je právě ono, protože u dítěte ve věku šest let se plně začínají projevovat kouzelnické schopnosti častými výboji magie. Hlavně ve vzteku nebo strachu nebo v nadměrném veselí. Mně se to nikdy nestalo. To proto, jak mi nejednou teta a strejda vysvětlili, že jsem svou magii už ve velmi brzkém věku plně ovládala. Ale samozřejmě, ani teď nedokážu plně svou magickou energii držet pod kontrolou. Sice asi jen jednou se mi stalo, že jsem nečekaně vybuchla vzteky a rozbila porcelánové talíře, ale to už je hoodně dávno a nechtějte vědět, za jakých okolností…
Zahnala jsem tyhle myšlenky pryč a pomyslela na dobu, kdy jsem chtěla být léčitelka. Jo já vím, chtěla jsem bejt herečkou, pak léčitelkou, teď hrát famfrpál, ale já si dlouhou dobu nebyla jistá, co dělat. Navíc, famfrpál můžu dělat já nevím ale maximálně do pětatřiceti let, pak už vás musí vystřídat mladší generace. A co dělat potom? Jasně, chci si pořídit rodinu, ale nechci zkejsnout doma, takže mě napadlo, že bych potom mohla dělat tu léčitelku. Ráda bych se starala o lidi, opravdu.
Píp. Koukla jsem se na mobil a zjistila, že se mi vybil. Ach jo, jak jsem říkala, život je naprd. Ani ta blbá baterka nedokáže chvilku vydržet. Vytrhla jsem si sluchátka z uší a zavřela oči.
Chtělo se mi spát. Nehledě na to, že se začínalo připozdívat a začalo mrznout. To zahřívací kouzlo pořád fungovalo, takže mi taková zima nebyla.
Myslela jsem na loňské Vánoce, které jsme slavili v Anglii. Na to, jak se mi Draco smál, když jsem spadla do jejich jezírka na zahradě, když jsme se koulovali. Měl z toho docela průser, protože jsem chytla zápal plic. Pamatuju si na jeho trpitelský výraz, když se mi musel jít omluvit. A já jsem mu za to hodila do obličeje pořádnou sněhovou kouli. Draco byl jedinej, kdo mě dokázal rozveselit. Ale taky jedinej, kdo mě dokázal perfektně naštvat…

Krásná černovlasá čarodějka stála před dětskou postýlkou a třásla se. Něco křičela, ale neviděla jsem jí, byla ke mně otočená zády.
Odněkud přilétl zelený paprsek a ozářil ženu přede mnou. Vykřikla a padla k zemi. Chtěla jsem taky vykřiknout, ale nemohla jsem.
Někdo se ke mně naklonil. Měl na sobě kápi a mířil na mě hůlkou. Bála jsem se. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem. Letěl na mě zelený záblesk, ale nemohla jsme mu uhnout, chtěla jsem křičet, ale pořád to nešlo. Ozval se šílený řev a…

"Stell! Probuď se!"
S trhnutím jsem otevřela oči a zase je bolestí přivřela. Pálila mě jizva. Věděla jsem, že to byla ona, i když mě nikdy nepálila. Chtěla jsem zvednout ruku, abych se jí dotkla, ale nešlo to. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlídla a spatřila strejdu, jak u mě starostlivě klečí.
"Stell! Bože, co tady děláš? Vždyť mrzne!"
Zmateně jsem se na něj podívala a pak mi došla jeho slova. Nemohla jsem mluvit. Měla jsem v krku příšernej knedlík. Špatně se mi dýchalo a byla mi ukrutná zima. To zahřívací kouzlo muselo spadnout, když jsem usnula.
"Pojď sem, doufám, že nebudeš nemocná," zavrčel stejda a vzal mě do náruče.
Rozkašlala jsem se a sotva postřehla, když jsme se přemístili domů. Tím návalem horka, když jsme stanuli v kuchyni, jsem se málem udusila. Rychle jsem ze sebe chtěla strhnout šálu a bundu a všechno, ale měla jsem hrozně ztuhlé prsty. Bylo mi neskutečný vedro.
"Proboha, kde byla?"
Objevila se teta a starostlivě se k nám přihnala. Strejda mě přenesl do pokoje a položil na postel. Neohrabaně jsem ze sebe skopla boty a začala si svlíkat oblečení.
Zase jsem se rozkašlala. Chtěla jsem něco říct, ale hrozně mě pálilo v krku. Plíce jsem měla jako v jednom ohni.
Ani jsem si nevšimla, když ke mně přistoupil strejda a hůlkou mě převlékl do pyžama. Najednou mi byla hrozná zima a začala jsem drkotat zuby.
"Má horečku," slyšela jsem strejdu. Teta někam odešla a strejda si ke mně starostlivě sedl.
"Ty nám teda dáváš." Podíval se na mě a čekal, jestli něco řeknu. Zavřela jsem oči a zachumlala se do peřiny.
Někdo se mnou zacloumal a já je zase znaveně otevřela.
"Vypij to." Někdo mi do ruky vtiskl sklenici něčeho a já jí bez otázek vypila. Hned jsem si zase lehla a usnula.


"…u jezera. Normálně spala. Díky bohu, že jsem jí našel, jinak by tam snad i zmrzla."
"Vážně nevím, co jí to popadlo. Už jsem psala Narcise, že letos to tam na Vánoce nestihneme, že je Stella nemocná."
"Ta nebude moc nadšená, až se to doví. Těšila se na Draca."
Slyšela jsem, jak se teta se strejdou o něčem baví, ale nechtělo se mi otvírat oči. Ještě chvíli jsem napínala uši, ale nic už jsem neslyšela.
Otevřela jsem je tedy a podívala se kolem sebe. Za oknem svítilo sluníčko a padaly vločky. Bylo mi vedro a byla jsem zpocená. Strhla jsem ze sebe přikrývku a přešla do sprchy. Rychle jsem se vysprchovala, což mi dalo dost zabrat, protože horká pára mi nedělala moc dobře, dýchalo se mi fakt špatně. Pak jsem na sebe hodila čisté pyžamo a vrátila se k posteli. Rukou jsem mávla ke skříni, z které vylétlo čisté povlečení a jediným mávnutím jsem jí převlíkla. Pak jsem se položila zpátky do postele a sledovala poletující vločky.
Ale ne dlouho.
Do pokoje vešla teta a podezřívavě se na mě podívala. "Slyšela jsem tekoucí vodu. Ty ses sprchovala?"
Posadila jsem se a promnula si oči. "No jo, byla jsem úplně zpocená. Snad to nevadí, ne?"
"Neměla bys vstávat," podotkla a posadila se ke mně na postel. "Už jsem psala Narcise, že k nim letos nepřijedeme, že-"
"Jo, já vím. Slyšela jsme vás," přerušila jsem jí a smutně se podívala na okno.
"Máš zápal plic. Zase. To nemůžou bejt Vánoce, abys zůstala zdravá?"
Ušklíbla jsem se a žmoulala konec deky.
"To se ti tam vážně tak nechce?"
Zvedla jsem oči a podívala se na ní. Vztek z toho, že mi nic neřekli, už ze mě opadnul. Nebyla jsem schopná dlouho se zlobit. "Ale jo, jen prostě…zvykla jsem si na Krásnohůlky a představa, že je už neuvidim…" Odmlčela jsem se a prohrábla si vlasy.
"Ale no tak, Michael říká, že Bradavice se ti budou líbit. Je to tam prej krásný. A budeme si volat každou chvíli. Na Velikonoce přijedeš zase domů, jo?"
Snažila se mi zvednout náladu. Byla tak hodná…A přitom jsem nebyla její.
"Co Agnes? Jí to nevadí?"
Teta se zmateně zamračila. "Co by jí mělo vadit? Jí se to přeci netýká."
Taky fakt. S Agnes jsme moc dobře nevycházeli. Rozhodně ne jako sestry. Spíš…no sestřenice, no.
"No nic, měla bys ještě odpočívat, ať večer můžeme otvírat dárky. Bude krůta a dezert. Poleno*) se mi i docela povedlo. Ne jako loni, když se mi rozpadlo."
Zasmála jsem se a přikývla.
"Jo a ještě, vím, že ti to asi zkazí náladu, ale před začátkem pololetí musíme do Zlaté uličky koupit ti nějaké pomůcky do Bradavic, hlavně teda učebnice a hábit."

Přikývla jsme a počkala, až odejde. Potom jsem se zvedla a přešla ke stolu. Popadla jsem učebnici Technika kouzel, abych si něco přečetla o pohybech hůlkou, v kterých jsem měla mezery, a snažila se nemyslet na konec prázdnin.

*) Poleno se říká francouzskému vánočnímu dezertu.

Pozn. autorky:
Tak co tomu říkáte? Přece bych si Bradavice nenechala ujít. Taky mám ráda starý známý postavy a nerada bych o ně přišla. Tím pádem nepřijdete ani o kámen mudrců, tajemnou komntatu a tak. Víc nechci prozrazovat.
Další kapitola snad bude ještě brzo, protože jsem jí už měla napsanou, ale napadl mě trochu jinej směr povídky, takže jsem jí kus musela přepsat. Začněte si sázet, kam podle vás moudrý klobouk Stellu zařadí. Dlouho jsem se rozmýšela, než jsem se konečně rozhodla.
Tak, zatím vše. Mějte se a pište komenty!!!! I nápady pro další průběh povídky!!:)
Jo a ještě, nezmínila jsem to zatím, ale vážně se mi moc nelíbilo, jak Rowlingová odsoudila mudly jako totální, bezmocný nuly, co si bez kouzelníků nedokážou ani pořádně utřít zadek, když to řeknu hnusně. Jasně, ve většině případů by mudla neměl proti kouzelníkovi žádnou šanci, ale přesto si mylsím, že v některých zemích by kouzelníi mohli jít s dobou a používat mudlovské vynálezy jako třeba ten mobil. Každej kouzelník by musel uznat, že je to mnohem lepší než sova nebo letax. Ale je mi jasný, že ne všem se tenhle postoj asi líbí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kiki Kiki | 28. prosince 2010 v 14:23 | Reagovat

Užasná kapitola..já si myslím že ji zařadíš do Zmijozelu ale nwm proč..nejspíš pro to že se kamarádí s Dracem a tak se bude nadále chtít s ním kamarádi :-D ..jinak fakt bomba..nepřestávej :-D  :-D

2 Ajka Ajka | 28. prosince 2010 v 16:06 | Reagovat

[1]: Díky moc za koment i za tip:)

3 Terka Terka | E-mail | 28. prosince 2010 v 16:21 | Reagovat

Přemýšlela sem o těch mobilech a tak. Možná by kouzelníci v Potterovi používali nějaký ty mudlovský vymoženosti, ale v čase, ve kterym Rowlingová psala, vlastně počítače i mobily teprve začínaly...vždyť kdo z nás měl mobil a počítač před patnácti lety? :-) Jinak každopádně skvělá kapitola a těšim se na Bradavice :-D

4 Debbie Debbie | 28. prosince 2010 v 17:35 | Reagovat

No píšu, ale v počítači to nemám takže bych ti to neměla jak poslat ... tudíž už to aso nezvežejnuj ;-)

5 Ajka Ajka | 28. prosince 2010 v 18:07 | Reagovat

[3]: Máš pravdu, je to v době, kdy to ještě moc neexistovalo - v ČR. V kameni mudrců přeci JKR píše, že by si chtěl Harry zahrát na Dudleyho starém počítači, takže už to asi existovalo. Je teda fakt, že dotykový mobily moc ne, to s tebou souhlasim, ale nemohla jsem si pomoct. Tak to prosím překousněte:) Díky za koment:)

6 ClaireM ClaireM | 28. prosince 2010 v 23:07 | Reagovat

Taky zastávám názor, že v době, kdy psala Rowlingová Pottera, sice technika byla, ale jednak ne tak dobrá a jednak ne tolik rozšířená jako dneska. A na obhajobu kouzelníků by se nejspíš dalo říct, že třeba ta technika nebyla ještě tak běžná, aby se někdo z nich namáhal třeba vyvinout nějaký kouzlo, které by zaručilo, že funkčnost techniky nebude narušena magií, která je třeba v Bradavicích všude kolem. (ale to zas jen polemizuju). Koneckonců v příběhu ty mobily a tak nijak nepřekážejí, takže vlastně vůbec nevadí, že tam jsou. :-) Kapitola byla pěkná, skoro mi bylo Stelly líto, když jí řekli, že má jít do Bradavic, ale už se těším na starý známý svět... :-) A co se týče kolejí - vůbec netuším. Ale myslím si, že nebude ve Zmijozelu a bude jediná osoba z jiné koleje, se kterou se Draco bude bavit. :-D

7 Ajka Ajka | 29. prosince 2010 v 12:41 | Reagovat

[6]: Hezká teorie o mobilech.:) Když jsem je do příběhu strčila, moc jsem nepřemýšlela o tom, že v tý době ještě nebyly nebo tak, prostě jsem je tam dala a hotovo. Díky za koment i za teorii s kolejí:)

8 Phet Phet | 29. prosince 2010 v 22:26 | Reagovat

Boží Důší, jen pokračuj :D akorát mě napadlo, může zároveň svítit sluníčko a sněžit?? :D JO a taky, nosí 11ti letý holky řasenku?? Ale tak je to Francie... :D Boží Angelina Jolie :D líbí se mi zapojení mudlovskýho světa!

9 Ajka Ajka | 30. prosince 2010 v 13:56 | Reagovat

[8]: S tou řasenkoou, já vim, no, ale tak vem si 1.O na gymplu, taky ž se některý malujou, proč by nemohlo sněžit a svítit sluníčko najednou? No to je fuk. Dík za koment:)

10 vorusnicka vorusnicka | 30. prosince 2010 v 15:50 | Reagovat

DALŠÍÍ vykricnik vykricnik vykricnik
dusan nepise znaminka a diakritiku :-)  :-)

11 Lulu Lulu | 20. ledna 2011 v 21:18 | Reagovat

Slečně Stelle je jedenáct ale samozřejmě utíká z domu na party a mimojiné studuje dálkově střední školu:D Možná bys to měla trošku přehodnotit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama