Další kapitola. S touhle rychlostí přidávání moc nepočítejte. Ještě pořád to jsou kapitoly, který mám už dýl napsaný, ale jaksi už i další kapitola je jen rozepsaná a víc už jich nemám, takže zveřejňování se trochu potáhne. Ale přesto doufám, že se mnou budete mít trpělivost a bude se vám to líbit. Za komenty moc díky.
Kapitola třetí (aktualizováno 28.1.2011)
Ten první půl rok v Krásnohůlkách byl nezapomenutelný, ale vzhledem k tomu, že ne až příliš důležitý, shrnu ho do několika stránek.
Vyučování bylo perfektní. Asi nejvíce mě bavily lektvary a souboje. I když jsem v nich nebyla tak dobrá, jak bych si bývala přála. Největší problém spočíval v hůlce. Byla jsem prostě hrozně pomalá. Profesor mě uklidňoval, že jde jen o cvik, ale stejně mě tím neuklidnil. Nejraději bych kouzlila bez hůlky, jenže jsem tuhle schopnost nechtěla moc ukazovat (Gabrielle a Fleur mi museli slíbit, že o tom pomlčí. Jen vážně doufám, že mě nezklamou). Měla jsem kvůli tomu speciální hodiny, kde jsem nakonec musela s pravdou ven. Ani vedení školy o mé schopnosti nevědělo, teta se strejdou jen zmínili, že mám větší magické jádro, než je normální v tomhle věku. Ale na co mi to bylo, když jsem nedokázala s hůlkou pořádně kouzlit? A navíc jsem se musela krotit, když mě někdo naštval, abych nezničila půlku místnosti. Což bylo dost na nervy lezoucí. Člověk si nemohl ani pořádně zakřičet.
Naopak, mým nejneoblíbenějším předmětem se stalo bylinkářství, protože prostě, mám ráda kytky, ale jen ty mudlovské. Ty kouzelnické jsou až příliš složité, a navíc, koho by bavilo celý den se nimrat ve smradlavé zemi? Další pak následovalo Praktická kouzla a jejich využití, kde jsem se setkala s podobným problémem, jako se souboji. Nedokázala jsem hůlkou udělat ty správné pohyby (profesorka se mě nejednou zeptala, jak moc jsem si jistá tím, že jsem pravák) a trvalo mnohem dýl, než jsem kouzlo zvládla. A obvykle jsem to zvládla jen proto, že jsem švindlovala, když už to trvalo příliš dlouho. To samozřejmě dalo učitelům pocit, že jsem jen hrozně pomalá, a ne, že je problém trochu jinde.
Předmět, který se stal mou vášní, dalo by se říct, byly lektvary. Bylo to také proto, že se při nich nepoužívala hůlka. Neuvěřitelně moc mě bavilo je vařit, míchat, pozorovat, jak mění barvu. Navíc studie o alchymistech, kteří se třeba kdysi pokoušeli vyrobit zlato, a že se to některým i povedlo, byla hrozně zajímavá. Alespoň něčím jsem si teda zvedla náladu, když už se nenaplnil můj sen používat pořádně hůlku.
Souboje patřili k předmětu, kterému se říká Umění soubojů, ale neprobírá se tu jen souboj, ale i druhy magie, jako je černá a bílá atd…Samozřejmě součástí je jistý soubojnický klub, kam chodí povinně všichni a učí se bránit. To už jsem ale říkala.
Hraju chytačku. Modrý famfrpálový tým (na škole je několik týmů, založit nový může kdokoliv, jen si musí zvolit barvu, kterou ještě nikdo nemá, a mít samozřejmě dostatek hráčů) mě vzal na post chytače, protože loni jim jeden odešel a od Fleur věděli, jak mi jde. Abyste věděli, famfrpál v Krásnohůlkách byl paráda. Nikdo se nesnažil nikoho zabít ani shodit z koštěte, takže se to většinou obešlo bez zakročení ošetřovatelů, i když jeden kluk jednou nestačil uhnout před zatoulaným potloukem a potlouk mu vyrazil zub, ale jinak se mu nic nestalo.
Před začátkem Vánoc jsme hráli první zápas. Byla jsem nervózní, protože jsme hráli proti černému týmu, na škole známí jako legendy.
Prohráli jsme. Zlatonku mi černý chytač vyfoukl přímo před nosem. Letěli jsme za ní společně, jenže potom přede mnou udělal nějaký prapodivný manévr, a abych do něj nevrazila - což by se bralo jako faul - musela jsem uhnout, a tím jsem mu uvolnila cestu ke zlatonce. Ale stejně to byl super zápas. Černí byli asi nejagresivnější tým, ale zvládli jsme to bez zranění a po odehrání zápasu jsme si přátelsky podali ruce.
Každý den jsme měli pět hodin. Tři před obědem, po obědě dvě. A v půlnoci v pátek jsme měli astronomii. Souboje byli o víkendu. Protože byl ostrov začarovaný, většinu volného času jsme trávili na pláži, protože dokonce i před začátkem Vánoc tu pořád svítilo sluníčko a bylo ve stínu kolem třiceti stupňů. Prostě ideální teplota. Ale nic netrvá věčně, a i když jsem si život tady zamilovala, byl čas vrátit se na Vánoce domů. Měli jsme se stavit u Malfoyů alespoň na jeden den a oslavit s nimi Vánoce. Moc jsem se tam těšila. Hlavně na Draca. Vážně mi chyběl. Když jsme byli menší, často jsme snili o tom, že jednou budeme společně chodit do jedné školy a učit se kouzla. Ale už tehdy mi přišlo, že mi Draco něco tají. Většinou se choval normálně, ale někdy nasadil hrozně provinilý výraz a tvářil se, jako kdyby řekl něco, co neměl. Byla jsem z toho na rozpacích. Tušila jsem, že Draco má tajemství (kdo taky ne, že? Když jsem byla malá, sbírala jsem figurky Supermana, Spidermana a jinejch komiksovejch superhrdinů. Kdybych se o tom někdy zmínila Dracovi, udusil by se smíchy, prevít jeden.), ale štvalo mě to. Teda, teď už asi ne. Ale byla jsem zvědavá.
Jenže, v den kdy jsme měli odjíždět, většina se už řadila s kuframa venku, si mě zavolala paní ředitelka.
"Stello, můžeš na okamžik?" ozvala se od schodů.
Otočila jsem se, položila kufr na zem a vrátila se k ní. "Ano, paní ředitelko?" Musela jsem si stoupnout na špičky a zaklonit hlavu, abych jí viděla do obličeje.
"Mohla bych s tebou na chvíli mluvit?" zeptala se a rukou naznačila ke své pracovně.
"Tak jo," souhlasila jsem a s nervózním pohledem jsem jí následovala.
"Posaď se prosím," vyzvala mě a sama se posadila na svou velkou ředitelskou židli. Usadila jsem se před stůl a nervózně sledovala ředitelku. Přišla mi stejně nervózní jako já. Což bylo podivné. Snad nikdy jsem jí neviděla jinak než se usmívat.
Nabídla mi čaj a pak se na mě smířlivě podívala.
"Víš, Stello, už několik měsíců se rozmýšlím, zda mám nebo ne."
Nechápavě jsem se na ní podívala a vyhrkla první, co mě napadlo. "Udělala jsem něco?"
"Ne, to ne," řekla poplašeně paní ředitelka a pak zakroutila hlavou.
"Jistě víš, že na světě existuje mnohem víc škol, než je ta naše, že?
Přikývla jsem a čekala, kam tím vším směřuje.
"Asi nejznámější školou jsou Bradavice," řekla a opatrně se na mě podívala. Začínala jsem ztrácet trpělivost. Za chvíli jsme měli jet domů a ona mi tu něco vykládá o školách.
"Děje se něco, paní profesorko?" zeptala jsem se rovnou a poposedla. Ten její pohled se mi nelíbil. Ani trochu.
Zhluboka se nadechla, a pak úlevně vydechla.
"Nebudu chodit kolem horké kaš," řekla konečně. "Už celé měsíce mi chodí dopisy od Albuse Brumbála, ředitele Bradavic, který po mně požaduje, abych tě nechala přeložit do jeho školy."
Tak to ne! Nadechla jsem se na odpor, když mě ředitelka rukou zadržela. "Chápu, že se ti to nelíbí, a sama jsem se celý půl rok snažila najít sebechabější důvod, proč si tě tu nechat. Přeci jenom, ve Francii žiješ už několik let a tak…" Ředitelka se zastavila a lítostivě se na mě podívala. "Víš, ale fakt je, že má Albus pravdu. Ať se mi to sebevíc nelíbí, patříš tam. Narodila ses v Anglii a tvé jméno mají v Bradavicích už několik let. A navíc, je tu ještě jeden důvod, proč bys měla studovat právě tam." Ředitelka se odmlčela a mně připadalo, že si něco rozmýšlí. Využila jsem toho a skočila jí do řeči.
"Ale já tam nechci!" řekla jsem a odmítavě zakroutila hlavou. "Co je mi po tom, že jsem se tam narodila, můj domov je ve Francii. Navíc, co bych tam dělala? Kromě Malfoyů nemám žádné jiné příbuzné, kteří by v Anglii bydleli." Pak jsem si vzpomněla na Draca, který mi tak chyběl. Mohla bych být zase s ním…Ne! Já tam nechci.
Zahnala jsem tuhle pochybnou myšlenku a neústupně jsem se na profesoru podívala. "Zůstanu tady," oznámila jsem jí a zvedla se.
"Už nemůžeš. V Bradavicích s tebou počítají. Dala jsem vědět Brumbálovi, že po Vánocích nastoupíš tam. Čekají tě."
Zděšeně jsem se na ni podívala. "To snad nemyslíte vážně?! Odhlásila jste mě z Krásnohůlek, aniž jste mi něco řekla? A teď mi prostě jen tak oznámíte, že jsem tady skončila a jdu do Bradavic?" Nevěřícně jsem na ni zírala a měla co dělat, abych se nerozbrečela.
"Strejda s tetou už o tom vědí?" zeptala jsem se, když mi ředitelka neodpovídala.
"Jistě, až přijedeš domů, všechno ti vysvětlí.," ujistila mě.
"Jak 'všechno'?" zeptala jsem se a čekala na odpověď. A pak mi to došlo. To tajemství, které mi nechtěl Draco říct, určitě se týká tohohle. "Co se ksakru děje?" dorážela jsem na ni a čekala.
Ředitelka zakroutila hlavou a ukázala na dveře.
"Je mi líto, ale tví poručníci ti vše zajisté vysvětlí."
Stála jsem u dveří jako solnej sloup a neměla se k odchodu. "To už se sem jako nevrátim?" zeptala jsem se a potlačovala slzy. Napadlo mě, že si už nikdy nezahraju famfrpál s Chrisem, Stewartem a ostatními. Už nikdy neprojdu branou téhle školy. Už nikdy, …nikdy….
Slzy mi stékaly po tvářích. "Prosím," zašeptala jsem a podívala se na ředitelku. Stále seděla za křeslem, ale v očích měla také slzy.
"Je mi líto," odpověděla roztřeseným hlasem.
"Mohla jste mi to alespoň říct!" obvinila jsem jí a vyběhla z ředitelny pryč. Rukama jsem si stírala slzy a vběhla do nejbližší dívčí umývárny. Zapadla jsem do kabinky a začala brečet.
"Proč?" ptala jsem se sama sebe. Ptáte se, proč kvůli tomu tak vyvádim? Nechápete to. Krásnohůlky se stali mým novým domovem a oni mi ho berou. Už nikdy neuvidim tuhle pláž, už neuvidim svůj krásnej pokoj, kterej jsem si dokonce vylepila několika mudlovskejma plakátama. Až odjedu, celý rok neuvidim svoje kámošky. Gábi, Fleur, Dominique, ani Danyho,…nikoho prostě.
A vy se pořád ptáte, a co?
Nechtěla jsem do Anglie. Byla mi cizí, stejně jako škola, kam jsem byla přihlášena už po svém narození. Tohle nebylo fér. Já chci mít na výběr. Chci zůstat tady. Miluju to tu. Proč musim někam, kam nechci? Za lidma, kteří jsou mi úplně cizí? Vždyť, v Anglii ani neznají počítače. (Mám samozřejmě na mysli kouzelníky)
Ani pomyšlení na to, že budu s Dracem mi nedokázalo spravit náladu. Jasně, mohla bych bejt ráda, že se s nim zase uvidim, ale…
To tajemství. Co mi to vlastně tajili? A pořád ještě tají.
Vzlykla jsem a setřela si rukávem smáčenou tvář. Smutně jsem koukala na pozlacenou záchodovou mísu, kterou taky už nikdy neuvidim. Och, jaká ironie. Bude mi chybět záchod, ale když…
"Stell?" ozvalo se najednou ode dveří a já zaslechla Fleuřin hlas.
Zvedla jsem se, setřela slzy a vyšla z kabinky.
"Tady jsem," odpověděla jsem a upravila si hábit.
I když jsem se snažila tvářit statečně, ji jsem neprokoukla.
"Co se děje?" zeptala se mě a přišla blíž. Koukla jsem se do zrcadla a zděšeně jsem zjistila, že mám tvář celou od rozmazané řasenky a zarudlý oči.
"Ale nic," řekla jsem a pustila teplou vodu, kterou jsem si začala mýt obličej.
"Jak nic, brečelas. Stalo se ti něco?"
Mám jí to říct? Stejně se to dřív nebo později doví.
"Nastupuju do Bradavic," řekla jsem prostě a vypnula vodu. Papírovým ručníkem jsem si usušila obličej a ruce a otočila se na Fleur. "Spokojená?"
Vydala jsem se ke dveřím a snažila se zůstat klidná.
"Počkej, cože?" Fleur mě dohnala a společně jsme šly na nádvoří, kde už čekali ostatní.
"Slyšelas," odsekla jsem a strčila ruce do kapes.
"Ale…kdy?"
"Od Novýho roku," odpověděla jsem. Fleur se zastavila a zděšeně se na mě podívala.
"To jako už po Vánocích?"
"Jo, už po Vánocích!" vyhrkla jsem a začala zase brečet. "A víš, co je na tom to nejhorší? Ani se nenamáhali mi o tom říct!"
Došla jsme ke skupince prváků, kteří na mě překvapeně zírali.
"Co se stalo?" zeptala se mě Gábi. Zakroutila jsem hlavou a sedla si na zem, s hlavou v dlaních. Nad sebou jsem slyšela Fleur, jak Gabče a Dominique vysvětluje, co se stalo. Bylo mi na nic.
Někdo ke mně přišel a objal mě. Zvedla jsem hlavu a překvapeně zjistila, že je to Dan.
"Budeš mi chybět," zašeptal a já se neubránila dalšímu vzlyku.
"Ty mě taky," souhlasila jsem a brečela mu na rameno.
"Je to tak hrozně nefér," stěžovala jsem si mezi vzlyky. "Dany, já tam nechci!"
Fleur se ke mně taky nahnula a objala mě. "Ale no tak, najdeš si tam nový kámoše a určitě se ti tam bude líbit," snažila se mě utěšit.
"Tomu sama nevěříš," ohradila jsem se a zvedla se.
Studenti se začali hrnout do kočáru. Při pohledu na ně mě bodlo u srdce. Tohle bude má poslední cesta. A tak moc jsem se jednou chtěla svézt na pegasovi…
Vešla jsem do kočáru a potom do nějakého kupé, které vybrala Gábi a já překvapeně zjistila, že je to to samé, v jakém jsme přijeli sem.
Celou cestu jsem seděla s obličejem přilepeným na sklo a sledovala pegase, jak ladně letí oblohou. Přitom jsem v duchu proklínala všechny, co alespoň trochu mohli za mou zkaženu náladu.
Když jsme dorazili do Paříže, nechala jsem všechny, ať si v klidu vystoupí a sama jsem zůstala ještě chvíli sedět. Přestože byla Paříž jižní stát, věděla jsem, že tu je sníh. Teta mi slibovala, že bychom si mohli jít zalyžovat, na to jsem jí ale teď kašlala. Chtěla jsem odpovědi. A to hned!
Vzala jsem si kufr a vystoupila z kočáru. Závistivě jsem sledovala ty šťastné studenty, jak jsou rádi, že jsou doma, ty ale netížilo vědomí, že už se do Krásnohůlek nevrátí.
Teta se strejdou stáli spolu s Delacourovými u východu a bylo na nich znát, že jsou nervózní. Nechtěla jsem dělat scény a rozhodla jsem se nechat otázky na doma.
"Ahoj," pozdravila jsem je odměřeně a lehce je objala. Fleur už tu stála a podle jejího výrazu jsem usoudila, že čeká, kdy začnu vyvádět. I Gábi s Agnes byly nervózní.
Protočila jsem oči a vyšla ven na ulici. Štrádovala jsem si to k východu ze Zlaté uličky a přitom nevnímala pokřiky spolužaček, které mi přáli hezké prázdniny, protože nevěděli, že já je mít hezký NEBUDU!
"Zlato počkej," přihnala se ke mně teta a chytla mě za ruku.
"Doufám, že mi všechno doma hezky vysvětlíte!" zavrčela jsem a vytrhla se jí. Nasedla jsem do auta a zůstala uraženě sedět.
"Neměli jsme na výběr," namítla teta a posadila se dopředu.
"To si vykládej holubům!" odsekla jsem a opřela si hlavu o okno.
Strejda naložil můj kufr do auta a pak už jsme fičeli domů. V autě bylo ticho. Patrně přemýšleli, na co se doma vymluvit. Na to ale já rozhodně nejsem zvědavá. Já chci pravdu.












