close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






SW - 2. kapitola 2/2

20. prosince 2010 v 14:11 | Ajka |  Stella Wright
Druhá část


Prvního září jsem celá natěšená čekala, až konečně přijde strejda z práce a odveze mě do Růžové zahrady. Byla jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat.
Měla jsem sbaleno, hábit na sobě, hůlku v kapse. Nadšením jsem se celá třásla.
"Kde se sejdete s Fleur?" zeptala se mě teta.
"Až na nádraží," odpověděla jsem a vyběhla před dům, když jsem zaslechla přijíždět auto.
"No to je dost," vyhrkla jsem, popadla kufr a dotlačila ho k autu.
"Promiň, ale ve městě byla zácpa," zavrčel strejda.
Měl pravdu. Pařížskej provoz byl na houby.
Nervózně jsem koukala na mobil a sledovala čas. Odjezd byl v jednu a už bylo půl.
"Strejdo, nemůžeš je nějak předjet?" zeptala jsem se zoufale a koukala na frontu aut před námi. Cesta do centra byla ucpaná.
"Ale můžu, jen k sobě nerad přitahuju pozornost. Tak čekej." Strejda zmáčkl nějaké tlačítko na palubní desce a v tu ránu jsme s autem stáli v první řadě před semafory.
Cesta dál už byla snazší. Aut směrem k centru ubývalo.
Ve tři čtvrtě jsme dorazili do Zlaté uličky. Strejda vzal můj těžký kufr a spolu s tetou jsme vyrazili tlačenicí kouzelníků do Růžové zahrady.
Fleur už nedočkavě postávala u vchodu a za ruku držela Gabrielu.
"Proč vám to tak dlouho trvalo?" zeptala se a objala mě.
"Provoz, jak jinak," ušklíbla jsem se a spolu s Fleur vstoupila na nádraží.
Zůstala jsem s otevřenou pusou stát ve dveřích. Ocitla jsem se na obrovské zelené louce, na které se páslo deset bělostných pegasů, kteří táhly nádherný zlatý kočár. Všude po louce pobíhaly stovky studentů i rodičů, pod nohami všem pobíhaly kočky všeho druhu a sem tam se ozvalo i zahoukání nějaké té sovy.
"Tak to je něco!" vydechla jsem a vkročila na louku.
"Že jo." Fleur se smála mému výrazu. Gabriela se sestře vysmekla a běžela se uvítat s nějakou svou kamarádkou.
"To je nádhera! Když jsi mi o tom vyprávěla, nikdy jsem nečekala něco takového." Mohla jsem oči nechat na těch pegasech. Křídla měli složená, ale byla jsem si jistá, že jejich rozpětí bude několik metrů.
Ozvalo se zapískání a většina studentů se začala hrnout do kočáru.
"Ahoj Fleur." Přiběhl k nám Patrick, Fleuřin přítel.
"Ahoj Patricku," řekla Fleur a políbila ho na tvář. Ušklíbla jsem se a otočila se na tetu se strejdou.
"No nic, tak já si půjdu sednout. Zavolám, až dorazíme do školy, jo?" Objala jsem je, popadla kufr a vyrazila ke kočáru.
"Stell, pojď si sednout k nám!" zavolala na mě Gabriela, vzala mě za ruku a vedla mě chodbičkami v kočáru. Kočár samotný měl několik pater. Chodby byli kouzelně zvětšené, takže se sem vešlo několik stovek studentů.
Vlezli jsme do nejpřednějšího kupé v prvním poschodí, kde už seděla jedna dívka a dva kluci přibližně v mém věku.
Všechny jsem je pozdravila a s jejich pomocí jsem dostala kufr do přihrádky na zavazadla.
"Tohle je Dominique," představila Gabriela silnější blondýnku, která se na mě ztřeštěně usmívala. "Tohle je Daniel." Ukázala na světlovlasého kluka, kterej mi na pozdrav kývl hlavou. Byl moc hezkej. Měl krásné modré oči. Ale přeci jenom. Bylo mi tehdy jedenáct, takže když řeknu, že byl hezkej, tak byl jen hezkej. "No a tohle je Klaus." Poslední kluk byl trochu vychrtlej tmavovlasej kudrnáč. "Se všema jsem se seznámila na táboře. Řekli mi, že taky letos nastupují a já se s nima domluvila, že se tu sejdem," vysvětlila Gabriela.
Moc jsem se tomu nedivila. Gabča byla hodně společenská a na kouzelnické tábory jezdila každý rok už od sedmi let.
Někdo zaklepal na dveře našeho kupé a k mému překvapení vešla Fleur s Patrickem. "Tak tady jste, prckové," pozdravila nás.
"Hele, nech si toho, za chvíli budu vyšší než ty," řekla jsem a postavila se. Dobře, za chvíli možná tak za rok za dva, ale stejně jsem byla na svůj věk vyšší než ostatní. Měřila jsem dobrej metr šedesát. A to mi bylo teprve jedenáct.
"No dobře, dobře. Přišli jsme vás jen pozdravit. Jo a doporučuju, dívat se z okna. Za chvíli vzlétneme," prozradila Fleur a odešla i s Patrickem pryč.
"To byla moje sestra," řekla Gabriela Danovi, Klausovi a Dominique.
Já se otočila k oknu a čekala na vzlétnutí.
Uslyšela jsem další pískot a slyšela, jak v horních patrech se všichni zvedli a nahrnuli k oknu. Musela jsem se pobaveně ušklíbnout, když se kočár trochu nahnul, jak většina přiběhla na jednu stranu, i když byla okna z obou stran.
Protože jsme seděli v nejpřednějším kupé, měli jsme okna ze dvou stran, takže jsme měli výhled na pegase. Už jsem rozuměla, proč Gábi vybrala tohle kupé.
Kočár s sebou malinko trhnul a já pozorovala, jak všichni pegasové naráz rozevřeli svá bělostná křídla. Jejich rozpětí mě fascinovalo. Opravdu to mohlo být až pět metrů. Ještě chvíli pegasové jen tak mávali křídli než se všichni odlepili od země a kočár táhli za s sebou.
"Páni," vydechla jsem, když jsme se odlepili od země. Několikrát jsem letěla v mudlovském letadle, ale tohle bylo něco. Stále jsme nabírali výšku a já fascinovaně zírala na Paříž, která ubíhala pod náma a stále se zmenšovala. Obletěli jsme Eiffelovku a pak pokračovali dál na jih.
Znovu jsem si sedla - ani jsme si neuvědomila, že jsem se postavila - a nemohla spustit oči z pegasů, kteří úplně stejně máchali křídli a jakoby pluli oblohou.
"To je neuvěřitelné," ozval se Klaus. "Vůbec to s náma nehoupe."
Pokrčila jsem rameny a odtrhla zrak od pegasů. "To budou kouzla, jak jinak. Dokážeš si představit, jak by to asi letělo, kdyby to nemělo v sobě žádná kouzla?"
Otřásla jsem se při pomyšlení, jak by to s náma houpalo. Brr. Ne, že by se mi dělalo špatně, ale… nejlíp by mi taky nebylo.
"Pojďme najít Mèlanii," navrhla Gábi a zvedla se.
"Koho?" zeptala jsem se a zvedla se taky.
"Jednu holku, kterou jsem potkala na táboře."
Aha. No, jak jinak.
Cesta probíhala v klidu. Navštívili jsme snad padesát Gábiných kámošek a kámošů ze všech ročníků, s kterými se seznámila na těch svých táborech. Jménem jsem si pamatovala sotva polovinu.
Ale seznámila jsem se s kapitánem jednoho famfrpálového družstva, který by mě rád přijal do týmu. Byl z Fleuřina ročníku, takže si pamatoval, jak mu o mně vyprávěla. Měl volný post chytače.
Let uběhl jako voda, a než jsem se nadala, vraceli jsme se zpátky na kupé, abychom mohli vyhlížet Krásnohůlky. Sedla jsem si k přednímu oknu a hned utkvěla pohledem na pegasech, kteří stále ladně pluli oblohou.
"Tak na tohle jsem se nejvíc těšil," ozval se Klaus. Trochu jsem jeho směrem pozvedla obočí, ale nic jsem neříkala. Věděla jsem, že Klaus je z mudlovské rodiny, takže je tohle jeho úplně první větší kouzelnický zážitek.
Přejeli jsme nad moře a já nedočkavě zadržela dech. Od Fleur jsem věděla, že zámek leží jen několik málo minut letu nad mořem. Užuž jsem chtěla nadšeně vykřiknout, když nám výhled zkazila mlha. Nebylo skrz ni vidět ani paprsek světla. Všude kolem se udělala tma.
Zklamaně jsem vzdychla a dosedla na sedadlo. Zadívala jsem se na stěnu naproti oknu a kousala si naštvaně ret.
"Doprčic! Když máme konečně šanci poprvé spatřit Krásnohůlky, vleze nám sem mlha. To se mi snad zdá."
Dominique naproti mně souhlasně přikývla, ale potom otevřela pusu do kořán a vyběhla k oknu za mnou.
Hned jsem se zvedla a otočila k oknu, abych věděla, na co Domča tak čučela.
A čučela jsem taky. Jak mi později došlo, ta mlha byla jen kouzelná a byla tu patrně kvůli mudlům, nebo nechtěným návštěvníkům i z řad kouzelníků. Mlha se rozplynula a my spatřili kouzelný zámek na vrcholku prosluněného ostrova. Nedalo se ani popsat, jak mě ten pohled uchvátil. Viděla jsem spoustu hradů a zámků - ve Francii jich byla spousta, ale tohle se s tím nedalo srovnávat.
Zámek, zářivě červený, se tyčil nad tmavě zelenými palmami a plážemi, které vyplňovali celý ostrov. Od nespočtu oken nás oslepovalo odrážející se slunce. Na nejvyšší věži zámku vlála v jemném vánku vlajka Krásnohůlek. Dvě zkřížené hůlky na modrém poli. Na to, že bylo něco po šesté hodině, slunce zářilo vysoko na obloze téměř stejně intenzivně jako v poledne. Při pohledu na dlouhé písečné pláže mě nenapadlo nic jiného, než že už s jistotou vím, kde budu trávit volné víkendy.
Pegasové začali sestupovat. Sedla jsem si zpět na sedadlo a s napětím čekala na přistání. Docela rychle jsme se blížili k zámku. Na malý praštěný okamžik mě napadlo, že narazíme do zdi zámku - jaká blbost. Pegasové se stočili doprava a obletěli zámek zezadu. Naskytl se nám tím úžasný pohled na obrovské famfrpálové hřiště. Vedle něj se táhla dlouhá louka, která jen zdaleka připomínala mudlovské letiště.
Chytla jsme se opěrek sedadla už jen prostě ze zvyku z mudlovských letadel. Pegasové ale přistáli stejně ladně, jako celou cestu letěli. Necítili jsme žádný náraz. Chvíli ještě kočár popojížděl na prosluněné louce, než se zastavil.
Chvíli bylo v kočáru mrtvolné ticho, jak si všichni vychutnávali ten okamžik přistání. Najednou se z horních pater ozvalo šoupání kufrů a hlasité kroky, jak se studenti začali hrnout z kupé do chodbiček. Taky jsem se zvedla a sebrala svůj kufr. Vyšla jsem do chodbičky a zůstala zaraženě stát. Celá chodba byla ucpaná tlačícími se studenty. Já nesnášela fronty nebo nějaké jiné tlačenice, nikdy jsem nebyla příznivcem výprodejů, kam se vždycky nahrnula spousta lidí a prala se o kus oblečení. Tady to bylo podobné, jen s tím rozdílem, že se tu nikdo nepral o kousek oblečení, ale o cestu ven.
Otráveně jsem se vrátila do kupé a sedla si zpět na sedadlo. Všichni na mě pobaveně zírali.
"Co je?" vyštěkla jsem.
Gabriela se neudržela a vyprskla smíchy.
"Měla bys vidět ten svůj otrávený výraz. To víš, sezení v tomhle kupé má i své nevýhody. Musíme počkat, až všichni ostatní vylezou ven."
S hlasitým povzdechem jsem se opřela o okno a sledovala ty davy studentů, jak se tam začali seřazovat.
"Hele, co mám," ozvala se Dominique a zašátrala v kapse. Zvedla jsem hlavu a koukla se na nový dotykový mobil. Protočila jsem oči v sloup a znovu se podívala z okna. Podobnej mobil jsem měla už půl roku a rozhodně jsem neměla tendenci se s ním chlubit. Navíc jsem věděla, že ten Dominique je pěknej kšunt. Za pár měsíců se jí rozbije. A v přítomnosti tolika kouzel to možná bude už za dva měsíce. Tohle kouzelníci bohužel ještě pořádně nevychytali. Většina mudlovských zařízeních, i když jsou ošetřeny protimagickým zaklínadlem - to aby v oblasti s vysokým výskytem kouzel dobře fungovaly, například tady v Krásnohůlkách - beztak přestane za pár měsíců fungovat. A není to nekvalitou předmětu nebo nešetrným zacházením. Prostě jsme dosud nevynalezli dostatečně silné kouzlo, které by tyhle věcičky na sto procent ochránilo.
Můj první mobil vydržel docela dlouho. Dlouho na kouzelníka. Strejdovi taky drží už asi dva roky, a to chodí na ministerstvo.
"Tak už pojďte, už se tu docela vylidnilo," řekl Dan a zvedl se.
"No sláva," zavrčela jsem a taky se zvedla.
Když jsme přestáli těch několik minut v chodbičce, kde se ještě tlačil zbytek lidí z našeho patra, mohli jsme se konečně nadechnout čerstvého vzduchu. Ani jsem se nekoukala po ostatních, hned jsem se vydala k hloučku čekajících studentů, kde jsem našla Fleur.
"Ahoj Stell," pozdravila mě nadšeně a ukázala na kufr. "Odlož si ho támhle u těch ostatních zavazadel, později nám tam věci donesou." A ukázala na kopici kufrů a klecí postávající poblíž kočáru.
"Tak a teď mě všichni poslouchejte," ozvala se zase Fleur. "Jmenuju se Fleur Delacour a celý váš první měsíc na téhle škole vám budu dělat něco jako průvodce. Kdybyste se chtěli na cokoliv zeptat, potřebovali poradit cestu někam a cokoliv dalšího, nebojte se na mě obrátit."
Všichni prvňáci se k Fleur otočili a následovali jí do školy. Všimla jsem si, že zbytek školy už zmizel daleko před námi.
"Teď jdeme na zahajovací hostinu. Potom vám rozdám klíče od vašich pokojů a dovedu vás k obytné části zámku," vysvětlovala za pochodu Fleur.
"Zítra ráno za mnou všichni přijdete a já vám dám rozvrh. Pokud byste mě nemohli najít, zvednete hůlku, lehce s ní mávnete a řeknete Letrens Fleur Delacour. Tím se se mnou spojíte a já vám budu moct říct, kde zrovna jsem a kde na vás počkám, jasné?"
Všichni jsme souhlasně přikývli a spěchali za Fleur do zámku. Vešli jsme velkou skleněnou bránou do obrovské vstupní haly, kde na stěnách visely obrazy s nejslavnějšími francouzskými čaroději a čarodějkami.
"Tohle je hlavní vstupní hala. Tady na mě každé ráno počkáte, ano? Já vás pak doprovodím do vašich tříd," pokračovala Fleur. "Tamtudy se dostaneme do Hodovní síně, kde budete snídat, večeřet, obědvat, ale i studovat." Pokračovala do Hodovní síně, jejíž dubová brána stála hned naproti vstupní bráně.
Všichni jsme zalapali po dechu, když jsme vešli do dlouhé, zato ale úzké místnosti, v jejíž středu se nacházel dlouhý skleněný stůl, u něhož seděli všichni studenti. Učitelský stůl se potom nacházel vpředu. Koukla jsem se nahoru a uviděla nádherný skleněný strop, ve kterém se v barvě duhy leskly všelijaké obrazce představující historii Krásnohůlek. Po obou stranách síně se pak tyčila velká francouzská okna, kterými sem z venku svítilo večerní slunce.
"No teda," zašeptala jsem směrem ke Gabriele. I ta ohromeně hleděla na barevný strop i na křišťálový lustr v jeho středu, od nějž se odráželo duhové světlo a kreslilo po stěnách duhová prasátka.
"Takhle jsem si to nikdy nepředstavovala." Stočila jsem pohled zpět k učitelskému stolu, kde už seděli všechny profesorky a profesoři v čele s ředitelkou madame Maxime. Normální hloupý kouzelník by o ní mohl říct, že snad v dětství vypila celý kotlík Kostirostu, ale my jsme věděli, že jí v žilách koluje krev starodávného obřího rodu. Žili v Alpách, kde se údajně ředitelčin otec kouzelník seznámil s královnou zdejšího rodu. Tenhle rod se od ostatních lišil vysokou inteligencí a u obrů neobvyklou krásou. Oba její rodiče stále ještě žijí, ale kde, to mi Fleur už nepověděla. Zřejmě to ani sama neví.
"Profesoři, paní ředitelko," promluvila Fleur v čele hloučku nás prváků a mírně se uklonila. "Je mi ctí představit vám letošní první ročník." Ještě jednou se uklonila a šla se posadit ke stolu.
Od profesorského stolu se zvedla postarší profesorka. Mohlo jí být kolem šedesáti, možná i více, ale měla milý úsměv a já v duchu věděla, že tahle profesorka se mi bude líbit.
"Milí prváci, je mi ctí vás jménem Akademie v Krásnohůlkách zde přivítat. Teď složíte přísahu Utajení a dostanete šerpu jako symbol přijetí zde v Akademii. Následně se půjdete posadit ke stolu."
Nervózně jsem se ošila. Nevím proč, ale o přísaze Utajení mi Fleur nic neříkala, ale tušila jsem, že to bude něco v tom smyslu, že po složení té přísahy už nebudeme schopni nikomu, kdo na školu nechodí, říct, kde se Krásnohůlky nacházejí.
"Až vyvolám vaše jméno, předstoupíte a budete opakovat po mě slova přísahy. Takže…" profesorka odněkud vytáhla pergamen se seznamem jmen a přečetla první jméno. "Gabrielle Delacour."
Gabča vedle mě zrudla, přesto zvedla hrdě hlavu a předstoupila před profesorku. Ta zvedla hůlku a namířila jí na Gabrielle.
"Teď opakuj po mně: Já, Gabrielle Delacour, se tímto zavazuji…"
Gabrielle poslušně roztřeseným hlasem zopakovala.
"…že nikdy nevyzradím tajemství Akademie v Krásnohůlkách…"
Opět Gabrielle zopakovala a já fascinovaně pozorovala, jak se z hůlky paní profesorky začíná odvíjet zlatavá nit, která se kolem Gabrielle obtáčela.
"…nikdy nepovolané osobě nevyzradím polohu školy…"
Nit se začala utahovat a já viděla, jak Gabrielle na nit nervózně šilhá.
"…a nikdy Akademii v Krásnohůlkách nijak nepošpiním, nezradím ani nezostudím."
Nit přestala být nití, byla to spíš jen zlatá záře, která Gabrielle úplně zakryla, jediné, co dokazovalo její přítomnost, byl její roztřesený hlas, kterým opakovala slova přísahy.
"Dále přísahám, že budu školu vždy čestně a s hrdostí prezentovat."
Gabrielle dokončila poslední část přísahy a záře pohasla. Profesorka mávla rukou a Gabrielle se přes hábit objevila zlatá šerpa s logem školy. Poté jí ještě na hábit připnula odznak s erbem školy.
"Vítej v Krásnohůlkách, Gabrielle Delacour," zakončila profesorka a gestem jí vyzvala, aby se šla posadit. Síní se rozlehl potlesk, který trval, než profesorka přečetla další jméno.
Tento rituál se opakoval u každého nového studenta a já sama mohla nervozitou puknout. Studentů pomalu ubývalo, až se konečně ozvalo:
"Stella Wright."
Rozklepaně jsem se postavila před profesorku, nevnímaje všechny pohledy, které se ke mně stáčely. Bála jsem se, že budu koktat a totálně se znemožním.
Profesorka začala odříkávat slova přísahy. Pozorně jsem poslouchala a nadechovala se, abych mohla slova zopakovat. Jakmile jsem začala mluvit, z hůlky, která na mě mířila, se kolem mě začala obtáčet zlatavá nit. Zaplavilo mě zvláštní mravenčení, které se s každým slovem, které jsem zopakovala, zvětšovalo. Měla jsem sto chutí se podrbat za krkem, ale vydržela jsem to, a když se nit změnila na záři, mravenčení skončilo stejně jako poslední slova přísahy. V duchu jsem si oddechla, když záře zmizela a přes ramena se mi objevila zlatá šerpa. Profesorka se ke mně nahnula a připnula mi na hábit odznak s erbem Krásnohůlek.
"Vítej v Krásnohůlkách, Stello Wright!" Síní se rozlehl potlesk. S úsměvem jsem došla ke stolu a posadila se vedle Dana.
"Páni," vydechla jsem a pohledem vyhledala Gabču, která se bavila s Dominique. Pochytila jsem pohled od Fleur, která se usmála a zvedla palec nahoru. Přikývla jsem a podívala se zpět na zbytek prvňáčků.
Když se všichni noví studenti usadili ke stolu, zvedla se paní ředitelka. Věřte mi. Bylo to trochu legrační, jak moc vyčnívala nad ostatními profesory.
"Drazí studenti, chtěla bych vás všechny přivítat v novém školním roce. Pro naše nové studenty připomínám, aby se zítra u vaší Chaperon přihlásili na nepovinné předměty a také na další kroužky. Famfrpálové konkurzy najdete na nástěnce ve Vstupní hale, kde se můžete zapsat. Teď již nebudu zdržovat, všichni máte jistě hlad. Takže, Bon appetit!"
Na to se po délce celého stolu objevila všechna možná vybraná jídla. Od polévek a předkrmů, o hlavních chodech a dezertech ani nemluvě. Nabrala jsem si trochu polévky z mořských plodů a mléka a pustila se do jídla. Mezitím se ke mně natočila černovlasá holka, která seděla vedle mě.
"Ahoj, jmenuju se Clemènce Lefèvre," představila se mi a podala mi ruku. Všimla jsem si dlouhých nehtů s francouzskou manikúrou. Nesnášela jsem dlouhý nehty. Asi proto, že už od mala hraju na klavír a s dlouhými nehty to moc nejde. No a časem si na krátký nehty zvyknete tak, že vám s dlouhýma nejde ani uříznout chleba.
"Stella Wrtight - Revaux. Těší mě."
Clèmence pozvedla obočí. "Revaux?"
"No jo, no. Moji rodiče pochází z Anglie, ale už od mala žiju ve Francii, víš. Od toho to Revaux."
Clèmence přikývla a vrátila se k jídlu. "Co si budeš brát za nepovinné předměty?" zeptala se mě.
"Asi algebru," odpověděla jsem. Clèmence se na mě překvapeně podívala.
"Proboha, kdo by si chtěl dobrovolně brát matiku?"
"Třeba já," odsekla jsem. "Myslím, že správný kouzelník by měl umět počítat."
Clèmence pokrčila rameny. "Já si vezmu jen angličtinu."
"Tu už umím. Co ty?" otočila jsme se na Dana.
Dan se zastavil s lžící u pusy a tázavě se na mě podíval.
"Jakej si budeš brát nepovinnej předmět?" zopakovala jsem otázku a potlačovala smích.
"Jo tak," zahuhlal. "Já nevim, asi jen angličtinu."
"Kdybys s ní potřeboval pomoct, klidně se na mě obrať," nabídla jsem se a otočila se zpět k jídlu, které mi stydlo na talíři.
Do konce večeře jsem toho už moc nenamluvila. Jen jsem přemýšlela, že asi napíšu dopis do Anglie. Víte, často jsme tam jezdili na návštěvu za mými příbuznými z matčiny strany. Za Malfoyovými. Bratranec Draco letos nastupoval do Bradavic, takže jsem se ho chtěla zeptat, jak se má a tak. Akorát jsem k tomu potřebovala sovu, protože jak mi Draco několikrát kladl na srdce, tak v Anglii neznají kouzelníci ani internet. A když jsem se jednou Dracovi snažila vysvětlit, jak funguje mobil, málem prasknul smíchy. Ale slíbil mi, že se to kvůli mně naučí. Abych mu pořád nemusela psát sovy, protože je to hrozně pomalý.
"Nevíš, kde je tady nějaký sovinec?" zeptala jsem se Dana a uždibovala přitom dort z Müsli tyčinek.
"Nevím, zeptej se naší Chaperony," odpověděl posměšně a hlavou poukázal směrem ke Fleur.
Protočila jsem oči a zvedla se. "Fleur?"
Fleur zvedla hlavu a podívala se na mě. "Prosím tě, můžeš mě potom zavést do sovince?"
"Jasně," odpověděla.

Obytná část hradu byla fantastická. Bylo už něco kolem deváté a Fleur nás všechny prvňáky dovedla do téhle části zámku. Upřímně, byla jsem ráda, že nám Fleur bude měsíc dělat něco jako průvodce, protože zámek byl obrovský. Prošli jsme několik pater, prošli několika chodbami, dokonce i přes skleněné nádvoří, ale cestu bych vám dopodrobna neřekla.
Ložnice jsme měli po dvou. Ale šlo zařídit i po třech. Měla jsem pokoj s Gabrielou, protože nikoho jiného jsem zatím moc dobře neznala. Hned, jak jsme vešli do pokoje, objevila se na dveřích naše jména.
"Chm," zahučela jsme a zkoumala zlatou cedulku na našich dveřích. Kdoví proč na ní stálo: Stella Wright. Jenom Wright.
"Copak?" zeptala se Gabriela a vyšla za mnou.
"Ale nic," zavrčela jsem a vlezla do pokoje.
Postele, velké se zlatými nebesy, stály u oken na opačných stranách pokoje. Mezi nimi stál stůl s počítačem. Na každé straně potom byla velká skříň. Dveře do koupelny stály vpravo, vedle Gabči skříně.
Přešla jsem k posteli a začala si vybalovat. Rukou jsem mávla na skříň, která se otevřela, a já do ní automaticky posílala oblečení, které se tam podle pokynů mých myšlenek začalo skládat. Hele, možná si teď říkáte, jsi nějaká hustá, ne? Aby bylo jasno, tohle jsem dělala už roky. Od doby, co jsem zjistila, že dokážu magii dělat bez hůlky. Měla jsem v tom cvik. Samozřejmě, když jsem to zkoušela poprvé, všechno oblečení skončilo na podlaze. Ale prostě, kdybyste po mě chtěli, abych tam to oblečení složila ručně, no…vypadalo by to hůř.
"Páni," hvízdla Gábi a ohromeně sledovala oblečení, které mi poletovalo kolem hlavy, cestou se skládalo a složené potom doplachtilo do skříně.
"To nic není," pokrčila jsem rameny a ručně zavřela uklizenou skříň. Vzala jsem do ruky toaletní potřeby a vešla do koupelny. Vím, že vás teď asi napadá, proč jsem to neudělala zase kouzly, ale já nesnášim, když mě někdo udiveně pozoruje, jak si jen tak stojím a věci kolem mě se sami uklízejí. Pořád mi to připomíná, jak jsem divná. Vážně jsem se nemohla dočkat, až budu moct kouzlit hůlkou. Nebudu si připadat jako mutant.
Koupelna byla krásná. Všude se lesklo zlaté obložení, dokonce tu bylo i pozlacené záchodové prkýnko. Dobrý, ne? Uložila jsem si šampon a další kravinky do poličky a šla zpátky do pokoje.
"Budeš volat domů?" zeptala se Gábi.
"A jo, no vidíš." Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytočila číslo tety Catherine.
"Stell?" ozvalo se z mobilu.
"Ahoj teto, tak jsem na místě," řekla jsem nadšeně a vyšla na chodbu.
"A co tomu říkáš?"
"Škola je úžasná. Vědělas, že v koupelně máme pozlacený prkýnko?" zeptala jsem se se smíchem.
V mobilu se ozval smích. Slyšela jsem hlas strejdy, jak se tety ptá, čemu se směje.
"Pozdravuj strejdu," požádala jsem tetu, když se přestala smát.
"Můžeš ho pozdravit sama, stojí vedle mě."
Usmála jsem se a rukou odrývala bílou barvu z parapetu jednoho okna na chodbě.
"A co jinak, cesta byla dobrá?"
"Jo," potvrdila jsem. "Jen ta přísaha byla trochu strašidelná."
"To víš, Fleur ti o tom nechtěla říct a připravit tě tak o překvapení," přiznala teta a já slyšela v jejím hlase pobavení.
"Moc vtipný. Klepala jsem se jak ratlík."
"Stell, co tu děláš, za chvíli je večerka."
Otočila jsem se a uviděla Fleur, jak s ručníkem v ruce obchází všechny pokoje.
Ústy jsem naznačila, že už budu končit a zamávala jí na dobrou noc.
"Budu muset končit, za chvíli je večerka."
"Dobře, tak zase zavolej, jo? Užij si pololetí."
"Dobře. Zatím se mějte, papa."

Madame Maxim seděla ve své pohodlné židli před krbem ve svém pokoji a znovu si pročítala ten dopis. Ani trochu se jí obsah toho dopisu nelíbil. Vždy své škole čestně sloužila a byla pyšná, že může vést tak slavnou školu. Tohle by byla zrada vůči jejím předchůdcům.
Znovu přelétla dopis pohledem a zamračila se. Byl to už druhý dopis a jeho obsah byl mnohem naléhavější, než v předchozím dopise. Přesto se nepoddá. To by prostě nešlo. Patří jí a ne jemu. Odložila dopis na stoleček po pravé straně a natáhla se pro šálek čaje. Hlasitě usrkla horké tekutiny a zavřela oči. Tenhle problém jí nedal spát. Ona se ale rozhodla, že bude nezlomná, a tak musela vydržet. Měla to v krvi. Ona se nevzdá. Vždy s ním dobře vycházela, ale tohle bylo příliš i na něj. Chtěl mít všechno pro sebe. Jako vždy. Ale na tohle neměl nárok. Nechápala, proč si dělá iluze. Jako by se ONA snad někdy podvolila.
Zvedla se a zamířila ke své velké posteli. Ale ještě před tím hodila dopis do krbu.
Přetáhla si rohožku přes oči, hůlkou zhasla světla a nechala se unášet do světa snů.
V části dopisu, která ještě neshořela, stálo:

-ufám, že se rozhodnete správně. Víte, co je v sázce.
S pozdravem A-


Ráno jsem zašla do sovince a ještě před začátkem vyučování jsem mu zaslala dopis. Snad se má dobře.

Blonďatý chlapec v černém hábitu se smutným úsměvem zíral do dopisu, který mu právě přišel. Tohle písmo moc dobře znal a jeho autorka mu moc chyběla. S povzdechem dopis složil a vydal se na první hodinu. Přesto mu její dopis zněl v hlavě celý den, takže těsně po vyučování šel napsat odpověď.


Milá Stell,
Mám se fajn, jsem díky bohu ve Zmijozelu, takže si nemusíš dělat starosti, i když se mnou jsou tu samý paka. Škola je zatím v pohodě, ale počasí se začíná kazit. Hádám, že v Krásnohůlkách je krásně, že? Jako vždycky.
Přijedeš za Vánoce? Doufám, že jo. Slíbilas, že mě naučíš s mobilem, nebo jak se ten krám jmenuje. Navíc, matka s otcem budou rádi, když se taky ukážeš.
Jinak, jsem rád, žes napsala. Chybíš mi. I ty tvoje suchý vtipy:). Snad se teda o těch Vánocích uvidíme.
Měj se a pozdravuj Gabrielle a Fleur.
S láskou
Draco

Pozn. autorky: Tak co, dostala jsem vás aleposň trochu s těma Krásnohůlkama? Schválně: Kdo z vás čekal, že nastoupí do Bradavic? Jinak doufám, že vás to alespoň trochu bavilo. Pište komenty, prosím moc a moc!!!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 EliSqWa EliSqWa | 20. prosince 2010 v 15:54 | Reagovat

Já si teda fakt myslela že pude do Bradavic... ale Krásnohůlky... hm... uvídíme jak to pude dál a honem honem piš! sem napjatá!!

2 ClaireM ClaireM | 20. prosince 2010 v 16:00 | Reagovat

Tak kdo čekal, že půjde do Bradavic? Ehm, třeba já... :-D Tím, žes ji neposlala do Bradavic, ti asi odpadají takové ty akce typu záchrana Kamene mudrců atd. Jsem zvědavá, jak to půjde dál. A taky by mě zajímalo, kdo psal ten dopis - tuším, že to byl Brumbál a přesvědčoval Madame Maxime, aby poslala Stellu do Anglie, nebo se pletu? A tak mimochodem by mě zajímalo, jestli budeš nějak řešit, co se děje v Bradavicích (mám pořád tak trochu problém zbavit se toho návyku na staré známé postavy, jako je Potter, Ron, Brumbál a podobní)...

3 Ajka Ajka | Web | 20. prosince 2010 v 17:30 | Reagovat

[1]: Mám už napsaný další dvě kapitoly, ale nechcese mi to sem dávat hned, až přibudou další komenty:) Jinak díky moc za koment.

[2]: Ty jo, hezkej postřech. Nemusíš se bát, Kamen mudrců atd. tam bude a Harry, Ron, Hermiona taky, ale až v dalších kapitolách...já toho nechci moc prozrazovat, no:) Díky za koment.

4 Ginnny Ginnny | Web | 20. prosince 2010 v 17:46 | Reagovat

No, taky jsem si myslela, že půjde do Bradavic a taky si myslím, že Maxim Brumbál přesvědčoval aby Stellu poslala do Bradavic :-D
Musím říct, že jsi dobrá, já bych Krásnohůlky tak dobře popsat nedokázala ;-)
Těším se na další kapču :D

5 Ajka Ajka | Web | 20. prosince 2010 v 18:13 | Reagovat

[4]: Upřímně, ani mi nedalo moc zabrat Krásnohůlky popsat. Prostě mám o nich nějakou představu a tu jsem přenesla na papír. Mně by se osobně tyhle krásnohůlky líbily:) Děkuju za koment:)

6 Terka Terka | E-mail | 21. prosince 2010 v 10:25 | Reagovat

S těma Krásnohulkama si nás teda dostala:D nějak si ale nemůžu zvyknout na ten mobil, to mi prostě k čarodějům nesedí:)

7 Kiki Kiki | 21. prosince 2010 v 14:33 | Reagovat

Krásnohulky..? už se opakuji..asi každé ho si stím dostala a mně tež..skvělej nápad..a jen tak pokračuj..začíná o být čím dát více zajimavější :-D

8 Ajka Ajka | 21. prosince 2010 v 17:31 | Reagovat

[6]: Já prostě nesouhlasim s názorem Rowlingový, že mudlové jsou totálně neschopný paka. Já si prostě myslim, že v některých zemích by čarodějové mohli jít s dobou a používat některý mudlovský výtvory. stejně tak si mylsim, že i s některýma střelnýma zbraněma by kouzelníci mohli mít problém. Ale tak čekala jsem, kdo se na to zeptá:)Díky za koment.

[7]: Já jsem si to nemohla odpustit, a jak se říká, políbila mě můza a mě napadlo strčit jí do Krásnohůlek. Díky za koment:)

9 Vořušnička ( :/ :D) Vořušnička ( :/ :D) | 23. prosince 2010 v 15:25 | Reagovat

Hele dobrý! Nápad super, a je vidět že je to dobře promyšlený a pěkně se to čte. :)
Akorát nevim jestli budu mít čas to pravidelně číst, nerada čtu něco online. :))
Jo a taky mě iritujou ty hrubky. :D ale neni to zas tak hrozný'
Jinak ale fakt dobrý, doufám že si na to budu moct udělat čas :D! Šikulka.
Kája (kdybys nepochopila podle přezdívky :D)

10 Ajka Ajka | 23. prosince 2010 v 15:55 | Reagovat

Pochopila, neboj:D Vážně tam je tolik hrubek? A co se týče toho online, můžu ti to poslat ve wordu, kdybys fakt chtěla. JInak díky. Odkdy čteš hp fanfiction?

11 Vořušnička ( :/ :D) Vořušnička ( :/ :D) | 23. prosince 2010 v 18:54 | Reagovat

Ne, neni to nejhorší, a mam pocit že co nová část, tim je to lepší :).
Jinak diky, ja se ti dyštak ozvu?
A ff nečtu, tuhle jen kvůli tobě! :** :D :D:D

12 Ajka Ajka | 23. prosince 2010 v 20:18 | Reagovat

Jen kvůli mě to číst nemusíš, já tě k tomu nutit nechci, mě de hlavně o to, aby vás to bavilo. Ale stejně dík:)

13 Phet Phet | 26. prosince 2010 v 20:51 | Reagovat

Boží Důší, fakt dobrý! Ty Krásnohůlky sou supr nápad, akorát já si vždycky myslela, že v knížce byly jenom pro holky! To je fuk. A kámoš Draco :D To bylo překvápko. Jo jenom mě tak napadlo, proč se s tátou nemůže vůbec stýkat? Vždyť Voldemort je jakoby padlej, ne? Dobře žes to zveřejnila!

14 vorusnicka vorusnicka | 26. prosince 2010 v 21:21 | Reagovat

Oni jí tátu určitě zatajili, protože něco tušili a pak to bude boží řekvapení!!! :D

15 Ajka Ajka | 28. prosince 2010 v 11:31 | Reagovat

[13]:,[14]: To s tim tátou ještě nemám přádně ani promyšlený, ale něco vymyslim, a ty Krásnohůlky - právě že v knížce byla i pro kluky, to ve filmu z krásnohůlek udělali holčičí školu a z Kruvalu zase jenom klučičí.

16 Phet Phet | 28. prosince 2010 v 17:43 | Reagovat

Aha, tak to jo! No blbej film, akorát to zamotává :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama