Tak přikládám další a s hrůzou očekávám vaše komenty:) Nebuďte na mě moc tvrdý, vim, že tahle neni tak dobrá jako první kapitola, ale snažila jsem se.
Je to teda psaný v první osobě, kromě částí, které se jí netýkají, a je to hodně taková vysvětlovací kapitola, abyste se orientovali v ději.
Je tedy o deset let později a Stella Wright nastupuje do školy čar a kouzel. Užijte si to:)
KOmenty mě vážně potěší a na vaše připomínky jsem zvědavá a na další nápady ohledně budoucího děje.
2. kapitola
Seděla jsem na zahradní lavičce a pozorovala velkou fontánku, kterou jsme měli na zahradě. Bylo to hrozně uklidňující poslouchat malé kapičky, jak dopadají mezi své společnice. Seděla jsem tu už hodinu a nemohla se odhodlat vrátit se do domu.
Dnes mi bylo jedenáct. Konečně čas nastoupit do Krásnohůlek. Na tenhle den jsem toužebně čekala už doby, kdy do školy nastoupila Fleur. Popisovala mi, jak je škola úžasná. Že prý leží uprostřed moře. Nádherný obrovský zámek, kde nikdy neprší, kde obloha je pořád modrá. Těšila jsem se, opravdu.
A dneska měl dorazit můj dopis. Hůlku už jsem měla celé dva roky (ne že bych jí potřebovala, většinu kouzel jsem stejně dělala bez hůlky), ale kouzlit jsem s ní ještě nemohla.
Těšila jsem se na famfrpál. Fleur ho nehraje. Nebaví ji. Ale Agnes hraje odrážečku. Zrovna včera mi vyprávěla o školních zápasech.
"Zlato, tak už pojď dovnitř," zavolala na mě teta Catherine. Zvedla jsem se a vešla prosklenými dveřmi do kuchyně.
Málokdo pochopí, proč se v den svých narozenin tvářim jako na pohřbu. Dneska je to deset let od úmrtí mých rodičů. Nevím, kdy mi to vlastně teta se strejdou řekli, ale nikdy mi nelhali. Žádný keci o tom, že mě rodiče nechtěli, tak si mě adoptovali. Prostě mi řekli, že rodiče zemřeli a mysleli si, že pro mě bude lepší, když budu vyrůstat daleko od všech těch vzpomínek.
Proto žiju tady, v Provinsi, malém městečku poblíž Paříže, a ne v Londýně, kde jsem kdysi žila. Přesto umím i anglicky. Můj strejda Michael byl bratrem mojí matky, původně se jmenoval Black, myslím, ale přestěhoval se do Francie, nechal si dát příjmení Revaux a vzal si tetu Catherine.
Ta se dřív jmenovala Delacour, je sestrou Fleuřina taťky Monsineura Delacoura.
Ta se dřív jmenovala Delacour, je sestrou Fleuřina taťky Monsineura Delacoura.
Delacourovi bydlí v Paříži, ale se strejdou a tetou je jezdíme často navštěvovat. Buď Letaxem, nebo když má strejda chuť, tak jezdíme mudlovským autem.
Byla jsem tu šťastná. Nedokázala jsem si představit, že bych snad někdy žila jinde. Francie byla krásná. V létě jsme jezdili k moři, v zimě lyžovat. S Fleur jsme o prázdninách jezdili do Pařížských center nakupovat. Ať si kdo chce, tvrdí, co chce - mudlové měli skvělý vkus, co se týče módy. Teta i strejda byli celkem bohatí (oba pracují na ministerstvu kouzel), takže si nákupy v mudlovských obchodech mohu užívat, jak se mi zachce.
"Tak tady jsi!" vykřikla Fleur, jen co jsem vešla do domu, a dala mi pusu na tvář. "Vše nejlepší!" popřála mi a podala mi balíček ve zlatém balicím papíru. Jemným pohybem ruky jsem nechala papír sklouznout (trhání mi přišlo barbarské) a otevřela krabičku.
Úžasem jsem zalapala po dechu. Byl tam nádherný stříbrný náhrdelník s krásným, modrými smaragdy vykládaným motýlkem.
"Fleur, ten je nádherný!" vydechla jsem a roztřesenými prsty ho zvedla.
"Je začarovaný. Teda, koupený v mudlovském zlatnictví, ale nechala jsem si ho vylepšit. Koukni." Uvázala mi ho na krk a já překvapeně otevřela pusu. Jakmile řetízek zapnula, motýlek zazářil a než jsem se nadála, stála jsem v kuchyni v úžasných bleděmodrých společenských šatech.
"Fleur…já nemám slov!" skočila jsem jí kolem krku a objala jí.
"A nemusíš se bát, že bys z nich vyrostla. Vždycky ti budou akorát. Jo, a kdybys chtěla mít jen náhrdelník bez šatů, klepni na něj hůlkou nebo v tvém případě jen rukou."
Jemně jsem se motýlka dotkla a pomyslela na šaty, které jsem měla na sobě. Motýlek znovu zazářil a šaty zmizeli. Zase jsem měla jen džíny a tunyku.
"Hm, to je nádherný dárek," ocenil strejda Michael a podal mi malou obálku. "Tohle sice není náš dárek, ale řekli jsme si, že z něj budeš nadšená."
Věděla jsem, co to bylo za obálku. Můj dopis z Krásnohůlek. Nedočkavě jsem ho roztrhla a vytáhla první pergamen, na kterém stálo:
KOUZELNICKÁ AKADEMIE V KRÁSNOHŮLKÁCH
Ředitelka: Madame Olympa Maxim
Drahá slečno Revaux - Wrightová
Je nám potěšením Vás informovat,
že v Kouzelnické akademii v Krásnohůlkách
počítáme se studijním místem pro vás.
Váš příjezd očekáváme spolu
s vašimi spolužáky 1. Září.
Odjezd: 13:00 z Růžové zahrady.
Těšíme se na Vás.
Kasandra de Valois
Zástupkyně ředitele.
"Kde je Růžová zahrada?" otočila jsem se na Fleur.
"To je v Paříži ve Zlaté uličce. Speciální nástupiště pro žáky Krásnohůlek."
Přikývla jsem a zběžně přeletěla seznamem učebnic.
"Hned zítra tam zajdeme a pořídíme ti hábit a všechno," navrhla teta. "Tak, ale teď náš dárek."
Oslava trvala až do večera, kdy ale přijeli další hosté, takže přípitky pokračovali dál. Já už seděla ve svém pokoji s dárky na posteli a koukala z okna.
Ani nevím proč, ale takhle smutnou náladu jsem už dlouho neměla.
Přesto jsem se do školy těšila. Fleur mi několikrát vyprávěla, že do školy jezdí v obrovském kočáře taženém sněhobílými Pegasy, že to uvnitř vypadá jako v nějakém paláci, takže cesta do školy je naprosto pohodlná. Okny potom všichni nad mořem vyhlížejí školu.
Zvedla jsem se a vešla do koupelny. Jediný pohled do zrcadla mi stačil, abych si zase vzpomněla na rodiče. Na čele mi po tom útoku zůstala ošklivá jizva. Teta se strejdou říkali, že mi zbyla od jednoho ošklivého kouzla, ale díky bohu jsem ho přežila. Záchrana přišla včas.
Což ale neplatilo o mých rodičích.
Od mala jsem si nechávala delší ofinu, nebo spíš patku, kterou jsem jizvu překryla. Jinak musím říct, že jsem byla docela hezká. Měla jsem po mamince dlouhé černé vlasy a tmavé oči. Zvláštní. Vzhledově jsem víc zapadala sem do Francie, než do Anglie k těm zrzkám a blondýnám a tak.
Umyla jsem se a zalezla do postele. Dneska už jsem neměla na nic náladu. Zítra mě čeká perný den.
"Tak, kam půjdeme nejdřív?" zeptala se mě teta, když jsme dorazili do Zlaté uličky.
"Třeba zkontrolovat tu hůlku, potom můžeme jít třeba pro hábit a pak pro knížky," navrhla jsem a vydala se zkušeným krokem k prodejně kouzelnických hůlek.
"A slečna Revaux! Jaké to potěšení, že vás zase vidím," pozdravil nás pan Bertrand. "Nějaký problém s hůlkou?"
Teta zakroutila hlavou a podala mu mou hůlku. "Kdepak. Jen jsme přišli, abyste jí Stelle zkontroloval. Pro jistotu."
Pan Bernard si hůlku vzal a s obdivem se na ní podíval. "No jistě. Ta byla na zakázku. Zvláštní hůlka. Má v sobě dvě jádra. Pero fénixe a vílí vlas. Neobvyklá kombinace. Ebenové dřevo, deset a půl palce dlouhá. Velice temperamentní. Nekouzlila jste s ní ještě, že?" zeptal se mě a hůlku mi vrátil. Hned jsem se cítila líp.
"Ne, před nástupem do školy bych přece neměla a navíc, kouzlit mohu i bez ní."
Pan Bernard přikývl, rozloučili jsme se a vyšli na ulici.
"No jo, měli bychom zajít k Perésovi, aby ti překontrolovali magické jádro."
Otráveně jsem se na tetu zamračila. "Byli jsme tam před půl rokem." Každý rok jsem chodila do soukromé nemocnice Antoina Perése v Paříži na kontroly mého magického jádra. Pokud vím, nebylo to běžné. Chodila jsem tam od pěti let, kdy se začala výrazněji projevovat má kouzelnická moc. Náhodnými výboji to začalo, ale teď už dokážu dělat pouhou myslí a rukama to, co bych zvládla s hůlkou. Léčitelé jsou přesvědčení, že má moc ještě poroste. Proto ty kontroly. Zapisují si, o kolik moje moc vzrostla od posledně. Přijde mi to zbytečné plýtvání časem.
Příliš jsem tomu nerozuměla, ale podle toho, jak si s tím teta se strejdou dělali starosti, tohle opravdu nebylo běžné. Nikdo z rodiny ani blízkého okolí kouzlit bez hůlky neumí. Prý to dokáže nějaký Albus Brumbál. Netuším ale, kdo to je. Snad nějaký Angličan, nebo co.
"Já vím, ale bude jistější, když tam půjdeme, ještě než nastoupíš do Krásnohůlek."
Vzdychla jsem si, ale rozhodla se nehádat.
Dorazili jsme k prodejně hábitů zrovna, když mi zazvonil mobil.
"Fleur?"
"Ahoj Stell, chci se jen zeptat, jestli máš v neděli čas," ozval se z mobilu Fleuřin hlas.
"Jo jasně, proč?"
"S Gabrielou jsme si říkali, jestli bys nechtěla jet s náma do Paříže na předškolní nákupy."
Gabča nastupuje se mnou. Letos.
"Skvělý, proč ne? Stavíte se pro mě?"
"Jasně. Tak v neděli pa."
"Jasně, ahoj."
"To byla Fleur?" zeptala se mě teta.
"Jo, no. Chce v neděli se ségrou a se mnou vyrazit do Paříže na nákupy."
Vešli jsme do obchodu a já zamířila k oddělení se školními hábity. Projela jsem různé velikosti a druhy, až jsem se zastavila na krásných šatech.
"Ty jsou pěkné, ne?" zeptala jsem se tety a ukázala jí je. V krásnohůlkách se jako školní uniforma nosily modré šaty a kloboučky.
Bylo to elegantní. Ale těch šatů bylo několik druhů. Všechny byly modré, ale některé měly dlouho sukni, další byly nad kolena, jedny měly dlouhé rukávy, další úzká ramínka. Mě se líbily s úzkými ramínky a délkou tak akorát ke kolenům.
Bylo to elegantní. Ale těch šatů bylo několik druhů. Všechny byly modré, ale některé měly dlouho sukni, další byly nad kolena, jedny měly dlouhé rukávy, další úzká ramínka. Mě se líbily s úzkými ramínky a délkou tak akorát ke kolenům.
"Chtěla bych tyhle, prosím," otočila jsem se na postarší milou čarodějku.
Šla jsem si je zkusit do zadní části obchodu, kde mi je čarodějka upravila na mou velikost.
"Ještě klobouček, prosím."
Podala mi nádherný, světle modrý klobouček s mašlí.
Poděkovali jsme a šli dál.
"Kam teď?" zeptal se strejda a kouknul na hodinky. "Za chvíli budu muset do práce. Zvládnete to tu beze mě?"
Pokračovali jsme do knihkupectví, kde jsme nakoupili všechny učebnice. Potom jsme koupili několik přísad do lektvarů a váhy. Kotlík jsem měla doma.
Potom, co strejda odešel, jsme si zašly s tetou na oběd, kde jsme pročítaly seznam potřeb do školy. "Co nám ještě chybí?" řekla jsem si sama pro sebe a prohlížela si ho.
"Asi máme všechno, ne?" otočila jsem se na tetu a pokrčila rameny.
"A co sovu?" zeptala se mě. Pokrčila jsem rameny. "Na co sovu, když máme mobily?"
Tohle bych asi měla vysvětlit. Vím, že ve spoustě zemí
- mimo jiné i v Anglii - používají kouzelníci k posílání pošty sovy. Třeba my ve Francii, ale i v Americe jdeme s dobou. To znamená, že používáme spoustu mudlovských vynálezů. Třeba mobily. Nebo televize. Auta a spoustu jiných vynálezů. Sovy byly pomalé. Poslat esemesku trvalo pár vteřin. Na sovu můžete čekat několik dní.
- mimo jiné i v Anglii - používají kouzelníci k posílání pošty sovy. Třeba my ve Francii, ale i v Americe jdeme s dobou. To znamená, že používáme spoustu mudlovských vynálezů. Třeba mobily. Nebo televize. Auta a spoustu jiných vynálezů. Sovy byly pomalé. Poslat esemesku trvalo pár vteřin. Na sovu můžete čekat několik dní.
"No dobrá, jak chceš. Takže, hádám, že můžeme jít?"













Náhodou se ti to povedlo a moc
strašně mě ta povídka chytla... tak já du na druhou půlku 