close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






SW - 1. kapitola

16. prosince 2010 v 21:00 | Ajka |  Stella Wright
Tak se sdráhání sem teda dávám první kapitolu tý svý nádhery. Je to jen začátek, abyste tak nějak věděli, o čem to bude a proč to vlastně bude jiný, takže než na hodnocení celého příběhu spíš čekám na vaše názory ohledně stylu psaní. Bude to později (respektive od druhé kapitoly) psáno v ich formě (v 1. osobě), ale části, které nevypravuje hlavní postava, budou normálně ve třetí osobě. Takže komentujte, ať vim, na čem jsem.


Kapitola první

Byl den jako stvořený pro narozeninovou oslavu. Wrightovi si nemohli vybrat lepší den. V malém domečku na okraji města Dumfries vládla slavnostní atmosféra. Všude, kam jen oko dohlédlo, visely narozeninové balónky nejčastěji v růžové a červené barvě. Do domu vcházeli stále noví hosté a z kuchyňského okna se ozýval stále bujařejší smích.
Bylo šestnáctého července 1981. Pro rodinu Wrightových významný den. Stella slavila narozeniny. Své úplně první.
"Sýr!" vykřikla mladá žena s dlouhými černými vlasy a zářivým úsměvem. Stiskla spoušť fotoaparátu, z kterého rázem vyjela fotka malé dívenky, která trochu zaskočeně seděla vedle obrovského narozeninového dortu. Ozval se potlesk a malá Stella začala nadšeně mávat rukama.
"Pojď ke mně, drahoušku." Elizabeth se natáhla a vzala svou roztomilou dcerušku do náručí. "No, není nádherná?" zeptala se mladého čaroděje, který se právě objevil po boku své manželky.
"To jo," souhlasil Tom a chtěl dát své dceři pusinku na tvář, když se ozval třesk rozbíjeného porcelánu, následovaný krátkým výkřikem obsahující jediné slovo:
"Harry!" vykřikla rudovlasá žena a přihnala se za drobounkým, sotva jednoročním chlapečkem, který se právě nemotorně zvedal z hromady střepů.
"Neříkala jsem ti, že sem to koště nemáme brát?" otočila se žena na dost nervózně se tvářícího čaroděje a letmým pohybem hůlky dala rozbitou vázu zase do pořádku.
"Jen ho nech, Lily," ozvala se Elizabeth a nemohla potlačit úsměv, při pohledu na černovlasého klučinu, který se po kuchyni proháněl na koštěti.
"Ale vždyť vám tu něco rozbije," nedala se Lily a chystala se chlapci košťátko vzít.
"Klid Lily, stejně pořád tvrdím, že tady těch krámů máme moc," řekl Tom a potom se otočil ke zbylé společnosti. "Dá si někdo dort?"
O několik hodin později, když už v domě zbyli jen nejbližší přátelé, se rodina Wrightových a Potterových usadila v obývacím pokoji s čajem na klíně.
"Kdy vlastně Harrymu bude rok?" zeptala se Elizabeth.
"Koncem měsíce. 31. Upřímně nevím, co mu koupíme. Doma už máme tolik krámů, že je máme sotva kam dát," povzdychla si Lily a usrkla svého čaje. Hned ho ale odložila a běžela za malým chlapcem, který si kutálel s velkou skleněnou mísou.
"Harry, polož to, ještě to rozbiješ," pokárala Lily syna a vázu mu vzala.
"No jo, náš malý dareba. Nenechá nic na pokoji," zasmál se James a zvedl malou Stellu, která se dožadovala jeho pozornosti.
"Jak se má bratr?" ozval se Sirius, rodinný přítel jak Potterových, tak i Wrightových.
Elizabeth zvedla hlavu a pokrčila rameny. "Už dlouho jsem ho neviděla. Žije ve Francii se svou manželkou. Hádám, že mu nic nechybí. Zrovna nedávno nám psal, že se mu narodila dcerka. Agnes, myslím."
"No jo, ten věděl, kdy vzít roha," řekl James a pobaveně se ušklíbl.
"Taky bych odjela, kdyby to bylo bezpečné," ozvala se Lily a podívala se na hodinky. "Za chvilku bychom měli jít, Harry se musí ještě vykoupat. Je celý od dortu a kdo ví, čeho ještě."
Harry jako na zavolanou vylezl na stůl a popadl do ruky čokoládovou sušenku.
Celá rodinka spokojeně sledovala své dva malé caparty, aniž by někdo z nich tušil, co se dnes stane.

"No jo, budu muset jít, povinnosti čekají." Sirius se zvedl a mávl všem na pozdrav. Ještě si pochoval malinkou Stellu, dal pusu Harrymu a odešel.
"Pozdravuj Remuse. Ať se brzy staví!" zavolal ještě na Siriuse Tom.
"Kde vlastně teď bydlí, když ne u rodičů?" zeptala se po chvíli Elizabeth.
"Tak trochu s námi," odpověděl James.
Tom se nepatrně usmál a potřásl hlavou. "Že mě to neudivuje. Dvanácterák a Tichošlápek navždy spolu."
"Dojdu ještě pro sušenky." Elizabeth se zvedla a vydala se do kuchyně.
"Nikam nechoď, stejně už půjdeme," namítl James a spolu s Lily se zvedl.
"Tak dobře, ale aspoň vám zabalím kousek dortu. Sami to stejně nesníme."
Když i poslední hosté odešli a Stella ležela v postýlce, na hodinách bylo půl deváté. Elizabeth a Tom ještě zůstali v kuchyni a pustili se do úklidu.
"Oslava se docela vydařila, ne?" zeptala se Elizabeth a s jemným úsměvem mávla na kopici nádobí, která se začala mít.
"To ano, ale mrzí mě, že se nestavil Remus. Slíbil mi to."
"Zřejmě to nestihl. Taky to nemá zrovna lehké."
Remus byl vlkodlak a stále ještě doufal, že se najde lék, který by ho jeho prokletí zbavil.
"Bojím se, Tome," zašeptala Elizabeth.
Tom se k Elizabeth naklonil a dal jí pusu na tvář, po které jí stékaly slzy. "Já vím, taky mám strach."
"Jenže já už to dlouho nevydržím. Za chvíli se z toho věčného koukání přes rameno zblázním. Už je to rok a půl," vzlykala Elizabeth. Tom věděl, co má jeho žena na mysli. Taky se bál. Už rok a půl se skrývali před Voldemortem a jeho přisluhovači, a bylo jim z toho mizerně. Každou chvíli sem mohl někdo vtrhnout, sotva se mohli od domu vzdálit, aby je nikdo neviděl…Z toho všeho už byli oba otrávení. Nebylo to lehké pozorovat ostatní, jak riskují své životy v téhle kruté válce, a oni se zatím skrývají v pohodlí domova.
Ale jinak to nešlo. Ne, jestli chtěli svou dcerku udržet na živu. Nebylo to snad navždy.
"Poslyš, víš, že to děláme pro Stellu. Kdyby to šlo, přestěhovali bychom se do Francie za tvým bratrem, ale nebudu riskovat něčí život."
Elizabeth pokývala hlavou a pokračovala v úklidu. Stejně ale nemohla pustit z hlavy ta sudová slova. Slova, která jim změnila život. Obrátila ho naruby. Zničila.
Tom zvedl ostražitě hlavu. "Slyšelas to?" zeptal se Elizabeth a opatrně odhrnul závěs z okna. Nic v té tmě, co panovala venku, neviděl.
"Ne, nic jsem neslyšela," odpověděla Elizabeth, ale ve tváři se jí zračil strach.
Najednou prozářil místnost záblesk. Elizabeth vykřikla a vytasila hůlku. Bylo to fénixovo pírko. Vzkaz od Brumbála. Na podlahu dopadla stočená rulička pergamenu.
Tom ho opatrně zvedl, rozevřel a po přečtení zděšeně otevřel pusu. Elizabeth se naklonila a zvedl se jí žaludek. Na pergamenu stálo.
Jde k Vám!! Hned odtud zmizte!! A. B.
Voldemort! Našel je. Elizabeth nebyla schopná pohybu. Tom se vzchopil a zatřásl s ní.
"Doběhni pro Stellu a přemísti se pryč! Já ho zdržím."
Elizabeth zakroutila hlavou a popadla Toma za rameno. "To ne! Půjdeš se mnou! Prosím. Nechci-"
Ozvala se rána a celý dům se otřásl. Nebyl čas.
"Liz, poslouchej mě. Přemístím se hned, jak budete se Stellou pryč. Slibuju," řekl naléhavě a vyděšeně se kouknul ke dveřím.
Z dětského pokoje se ozval pláč. Elizabeth se rozběhla ke schodům. Ale najednou se otočila a vběhla Tomovi do náruče.
"Miluju tě. Vždycky budu, ať se děje cokoliv. Nezklam mě, prosím," zašeptala a rychle ho políbila. Pak už běžela po schodech nahoru, aby mohla zmizet, jak nejrychleji to jde. Ale bylo pozdě.
Dům se znovu celý zatřásl. Tom se schoval za převržený stůl a čekal. Doufal, že to Liz se Stellou zvládnou. Musí.
Nastražil uši. Někdo otevřel vchodové dveře. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Z horního poschodí se stále ozýval pláč. 'Tak dělej, Liz. Co ti tak trvá?' pomyslel si v duchu a nadával si, že nešel s nimi.
"Tome, je trochu zbabělé, takhle se schovávat, nemyslíš?" ozval se z předsíně ledový hlas.
Tom se naposledy zhluboka nadechl a vyšel z úkrytu.
Voldemort stál neohroženě uprostřed předsíně, arogantní výraz ve tváři.
"K mému dítěti se ani nepřiblížíš, to ti garantuju!" zavrčel Tom a vytasil hůlku.
"Opravdu?" ušklíbl se Voldemort a nepatrným, sotva postřehnutelným pohybem vytasil svou hůlku.
Tomovi přejel mráz po zádech při pohledu na ty ledové ruce, které svírali v ruce nástroj, který ho má navždy zbavit života.
Stella stále plakala. 'Tady něco nehraje. Už měli být s Liz pryč.' Tom se nervózně podíval nahoru.
"Je pozdě, Tome Wrighte. Kolem celého domu je antipřemisťovací pole, nedostanou se odtud," zapěl Voldemort a na tváři se mu objevil pobavený úšklebek, který se jen vzdáleně podobal úsměvu.
"Rozluč se s životem, Tome Wrighte!" Z Voldemrtovi hůlky vyběhl zelený paprsek a mířil Tomovi doprostřed hrudi. Tom na poslední chvíli uskočil stranou a sám střelil kouzlem po Voldemortovi. Minul.
"Chceš si hrát? Jak je libo!" Voldemort se bavil. Tom mu to viděl ve tváři.
Elizabeth přiskočila k postýlce a vzala plačící Stellu do náruče.
"Už jsem u tebe, broučku, už jsi v bezpečí," šeptala dítěti do ouška. Zatočila se na místě a…nic se nestalo.
Liz se vyděšeně koukla na strop a zkusila to znovu. Opět nic. Nešlo se přemístit!
Vyděšeně se podívala na malé dítě ve svých rukou a hlasitě vzlykla. Byli v pasti. Celá tahle komedie na schovávanou byla na nic. Stejně je tu našel.
Zezdola se ozval lomoz. Opatrně se proplížila z pokoje a nahlídla do předsíně. Málem leknutím upustila Stellu. Naskytl se jí pohled na bojující pár. Už v duchu litovala všechny skleněné vázy, které přišli k úhoně. Ale hlavně, cítila nutkání seběhnout dolů a pomoct mu. Nemohla ale upustit Stellu. Vytáhla hůlku a roztřesenou hůlkou namířila na bojující pár. Bála se ale vystřelit. Co kdyby trefila Toma.
Vedle ní do zdi narazilo kouzlo, až leknutím vykřikla a skryla se za roh.
Tom se otočil za výkřikem. "Liz!"
Dům se otřásl. Tom hluk příliš nevnímal, stále upíral oči na schody, kde se před chvíli krčila Liz se Stellou.
"Jste v pořádku?" zavolal nahlas a vyhnul se kousku stropu, který dopadl těsně vedle něj.
Liz vykukla zpoza rohu a užuž chtěla vykřiknout ano, když si všimla velkého kusu stropu nad Tomovou hlavou.
"Pozor Tome!" zaječela, ale bylo příliš pozdě. Tom stočil pohled ke stropu, ale jediné co stačil, bylo překrýt si rukama hlavu.
"TOME!" ječela Elizabeth a se slzama v očích koukala na suť, pod kterou ležel její manžel.
Voldemort se ušklíbl a jediným ladným pohybem suť překročil. "O jednu překážku méně."
Liz zacouvala zpět do dětského pokoje, odložila Stellu do postýlky a rychle nacpala před dveře prádelník. Už se otáčela pro velkou skříň, když se dveře rozlétly dokořán, prádelník na cucky.
"Ale no tak, Liz, nedělej si to ještě těžší," řekl Voldemort a vešel do pokoje. Stella začala brečet. Dům se hroutil. Liz se postavila před postýlku s hůlkou nataženou před sebou. Slzy jí smáčely tvář, jak myslela na svého manžela pohřbeného pod tunami zničeného stropu. Viděla rozmazaně, přesto si přísahala, že mu nikdy Stellu nedá!
"Nech jí být!" vzlykala Liz a ruka s hůlkou se jí třásla.
Voldemort se usmál a sklonil hůlku. "Ale tak Liz, vydej mi jí, a ještě budeš mít možnost svého manžela pohřbít."
Elizabeth vzlykla, ale zakroutila hlavou. Tohle by nikdy neudělala. Ne po tom všem, co pro ni obětovali.
"Nikdy ti jí nedám!"
"Ach ta zpropadená láska," povzdychl si hraně Voldemort a znovu pozvedl hůlku.
"Uhni stranou a nechám tě žít. Má poslední nabídka," zavrčel a namířil jí hůlkou na srdce. Elizabeth zakroutila hlavou, až se jí černé vlasy rozlétly po tváři. "NIKDY!" vykřikla a vyslala na Voldemorta kouzlo.
Černokněžník lenivě mávl hůlkou a kouzlo odvrátil. "Vy jste nepoučitelní. Avada Kedavra!" Z jeho hůlky vyrazil proud zeleného světla, které narazilo do Liz, která se bezvládně zhroutila Voldemortovi k nohám. Černokněžník se na ni chvíli díval. Přemýšlel, kolik lidí již zemřelo pro ten zákeřný cit. Láska. Nechápal všechny, kteří pro ni byli ochotni obětovat život. On byl bez ní spokojený. Co víc, nebyl k nikomu ani ničemu vázán. Byl volný. Neměl, co ztratit.
Potřásl hlavou a své chladné oči upřel na malou dívku, která vzlykala v postýlce a volala mámu.
Teprve teď si toho všiml. Na okamžik mu myslí proletěla pochybná myšlenka, ale hned jí zaplašil. Kolem postýlky zářil modrý štít. Voldemort věděl, co to je. To dítě se chránilo! Přesto si byl svým rozhodnutím jist.
"Avada Kedavra," zašeptal a kouzlo proletělo štítem, jako by tam nebyl, ale…Něco se stalo. Voldemort to poznal ještě dřív, než se kouzlo od dívky odrazilo. Ale neměl čas nad tím přemýšlet. Bylo pozdě. Udělal chybu.
Ucítil pronikavou bolest, jak se jeho tělo začalo rozkládat na milion kousků. Řval a volal o pomoc, ale jen chvíli, než se jeho tělo proměnilo v prach.
V místnosti zavládlo ticho rušené jen táhlými vzlyky malé dívenky, která brečela v dětské postýlce. Po čele jí stékala krev.
"Mama, tata!" volala, ale nikdo nepřišel.
Sirius věděl, že se něco děje, už když dům uviděl z dálky. Z oken se kouřilo, vchodové dveře byli vylomené z pantů. Věděl, co dělat.
"Fawkesi!" zavolal do děsivého ticha.
S tichým pufnutím a pronikavým zábleskem se vedle postávajícího mladíka zjevil zlatorudý fénix.
"Fawkesi, pošli pro Brumbála, hned!" přikázal Sirius a počkal, dokud fénix nezmizel. Potom se rozběhl k domu.
"Tome!" vykřikl a vrhl se k hromadě suti, ze které čouhala jen Tomova hlava a pravá ruka.
"Prosím, jen nebuď…" Sirius si oddechl. Na krku nahmatal puls. Začal odhazovat kusy stropu z bezvládného těla, když zaslechl hlasitý pláč.
"Stella?" vydechl úlevně a zvedl se. Brumbál je na cestě. Tom ještě chvíli vydrží.
Opatrně obešel rozbitý nábytek a vyběhl po schodech do dětského pokoje. Dveře byly vyražené. To nevěstilo nic dobrého. Odsunul rozbitý prádelník a rozhlédl se po zničené místnosti. Stella seděla v postýlce a brečela.
Pak se Tom se zděšeným výrazem pozastavil na ležící ženě.
"Liz!" kleknul si k ní a obrátil jí k sobě čelem. Hned ale věděl, že tu už nikdo nezachrání. Oči měla doširoka otevřené. Bez života. Pleť byla bledá a studená.
Byla mrtvá. S tuhle myšlenkou se ale nechtěl smířit. Zatřásl s ní a pokusil se nahmatat puls.
"No tak, Liz…" šeptal a popleskal jí po tvářích. Nevěděl, proč si to odmítal připustit. Jako kouzelníkovi mu bylo jasné, že je mrtvá. Tu už nezachrání žádné kouzlo.
Slzy si našly cestu ven. Roztřesenými prsty jí sklopil víčka a jemně jí položil na zem. Schoval tvář do dlaní a rozbrečel se. Nenáviděl tenhle svět! Všichni umírali. Nejdřív jeho bratr, pak Potterovi, kteří mu byli jako druzí rodiče, a potom Liz. Jediná žena, která ho chápala. Ona a Lily. Dvě ženy, které by za žádnou jinou nevyměnil.
"Sií," ozvalo se z postýlky. Sirius zvedl uplakanou tvář a s lítostí pohlédl na malou dívenku, která se krčila v postýlce a vztahovala k němu své malé ručky.
"Pojď ke mně." Zvedl se a popadl jí do náruče. "Už je to dobré, strejda je u tebe," šeptal a kolíbal dívku tak dlouho, dokud se neuklidnila. Všiml si při tom, že má na čele ošklivý šrám. Trochu připomínal klikatý blesk. Špinavý rukávem jí setřel z čela krev a dal jí pusu na tvář.
Když dívka usnula, natáhl se pro deku, kterou měla v postýlce, a přehodil jí přes nehybnou ženu.
Opatrně vyšel z pokoje na chodbu. Cesta dolů po rozbitých schodech byla nebezpečná. Ještě víc si Stellu chytil a opatrně držíc se zábradlí, sešel do přízemí.
V obýváku našel jedno rozbité, ale přesto alespoň trochu čisté křeslo, na které dívku položil. Potom se vydal k Tomovi. Hůlkou odhazoval ty největší kusy stropu, ty menší pak netrpělivě shazoval rukama.
"Ale ne!" ozval se od vstupních dveří známý hlas. Sirius zvedl hlavu a pohlédl na Albuse Brumbála, který stál ve dveřích a překvapeně se rozhlížel kolem. "Dostali přece varování…" Přistoupil k Siriusovi a hlavou kývnul směrem k Tomovi. "Žije?"
Sirius přikývl a pokračoval v práci.
"Kde je Stella?" zeptal se Brumbál a došel ke schodům.
"V obýváku na křesle. Spí," odpověděl zdrceně Sirius.
Brumbál překročil rozbitý stolek a vešel do obýváku. Vše bylo vzhůru nohama. Skříně rozmlácené na cucky, sklo roztříštěné…Stella spala na jednom z převrácených křesel, které jako jediné uniklo svému osudu, a ještě drželo pohromadě. Brumbál jí vzal jemně do náručí, aby jí nevzbudil a prohlédl si jí. Na čele měla klikatou jizvu, která jemně krvácela, ale jinak byla v pořádku.
"Kde je Elizabeth?" Vrátil se zpět do předsíně a tázavě se na Siriuse podíval.
Sirius zvedl uplakanou tvář a otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel a zakroutil hlavou. Rukou máchl ke schodům, ale odvrátil tvář, po které mu stékaly nové slzy.
Brumbál porozuměl. Jestli je Liz mrtvá…
"Liz." Tom se probral.
"Tome!" vykřikl Sirius a klekl si k němu. "ještě chvíli lež, už to bude…"
"Liz!" Tom Siriuse nevnímal. Rukama ze sebe začal shazovat zbytky stropu a stále si pro sebe mumlal: "Liz, má Liz, už jdu…Liz…"
"Tome…" začal Sirius.
Tom se prudce zvedl, zavrávoral, ale hned na to vyběhl ke schodům.
"Tome, počkej!" Sirius se vrhnul za ním, aby ho zadržel, ale Tom se mu vytrhl.
"Nech mě být!" vykřikl a sápal se po schodech nahoru. Na hlavě měl ošklivý šrám. Ale závrať ani bolest nevnímal. Chtěl jí jen vidět. Ujistit se, že je v pořádku…
"Už jdu…" chrčel. Vběhl do pokoje a zastavil se. Namáhavě oddechoval. Ale to co spatřil, stačilo, aby mu dodalo novou sílu.
"To ne!" vykřikl a vrhl se na kolena. Doplazil se k zakrytému tělu. Užuž natahoval ruku, ale pak se zastavil. Zhluboka se nadechl a deku strhnul.
"Ne…to ne… to není pravda…" mumlal. Zvedl Liz do náruče a zatřásl s ní.
"No tak, miláčku, tohle mi nedělej…" dal jí pusu na tvář a cítil, jak je studená, ale nevnímal to. Znovu s ní zatřásl. "Liz, nenechávej mě tu!"
Slzy mu kapaly z vyděšených očí, ale nevšímal si jich. Tohle nemůže být pravda. Slíbili si, že se z toho dostanou. To přece nejde!
Pevně jí objal a dal se do hlasitého pláče. Proklínal celý svět za to, co mu provedli. Že mu jí vzali.
"PROČ?????" řval jak smyslů zbavený a koukal se do stropu. "PROČ SI MI JÍ VZAL???"
Za zády uslyšel kroky, ale nevnímal je. "PROKLÍNÁM TĚ!!!!" Přes hlasité vzlyky sotva slyšel ten tichý pláč, který se mu ozýval za zády.
STELLA!!!!!!!!!!!!!!
Vstal a vrhl se k postýlce. Nebyla tam!
Otočil se na Siriuse a Brumbála, kteří stáli za ním.
"KDE JE STELLA???" zaječel a vrhl se na Brumbála. "TAK KDE JE MOJE DCERA?!"
Sirius přítele chytil za ruku a zatřásl s ním.
"Tome! Uklidni se. Stella je v pořádku!"
"Kde je?" ptal se a vyběhl z pokoje do přízemí. Málem sebou praštil, když přeskakoval rozbitý stolek.
"Stello!" vykřikl a vrhl se k plačící dívce, která seděla na rozbitém křesle a třásla se.
"Táta je u tebe," řekl a vzal jí do náruče.
"Mama," vzlykala Stella.
Tom se znovu rozbrečel a hladil při tom dívku po vlasech. "Všechno bude v pořádku, táta je u tebe…"
"Tome, je mi to líto," zašeptal Sirius a objal přítele kolem ramen.
"Ale proč?" štkal Tom a otočil se na Siriuse. "Proč ona?"
Sirius nevěděl, co říct.
"Nerad vás ruším, ale není čas. Bude bezpečnější, když to uděláme co nejdřív," řekl Brumbál a přistoupil k Tomovi. "Dej mi Stellu."
Tom se na Brumbála vyděšeně podíval a přitiskl si dívku na prsa. "To ne! Je moje. Co s ní chcete dělat?" ptal se a odmítavě kroutil hlavou.
"Dám jí do péče Catherine a Michaela Revaux. Bude tam v bezpečí."
Brumbál natáhl ruce a vzal si Stellu. Tom na Brumbála nevěřícně zíral. Věřil mu, což byl jediný důvod, proč se nebránil.
"Postaral bych se o ni. Proč mi chcete vzít i jí?"
Brumbál si povzdychl a posadil se na rozbité křeslo.
"To, co vám řeknu, je jen má spekulace, ale musí to zůstat mezi námi, ano?"
Brumbál se tvářil vážně. Sirius přikývl, ale Tom chvíli váhal. Pak také souhlasil.
"Mám dojem, že Elizabeth tím, že se obětovala, darovala své dceři jistou ochranu. Nevím ještě, jak to přesně funguje, ale bude nejlepší, když zůstane v rodině, kde bude její ochrana nejúčinnější."
Tom i Sirius na Brumbála nechápavě zírali.
"Nechápu," zahučel Tom a zamračil se.
"Ta ochrana jí koluje v žilách. Bude nejlepší, když se přestěhuje k někomu z Elizabethiny rodiny. K Michaelovi. Myslím, že Belatrix Lestrangeová, nebo Narcissa Malfoyová nepřicházejí v úvahu."
Sirius ani Tom stále příliš nechápali, ale ani jeden neměl odvahu se se starým kouzelníkem hádat.
"Jak dlouho zde bude muset zůstat?" zeptal se Tom.
Brumbál si povzdechl. "Nejlepší to bude do jejích sedmnácti let. Potom bude plnoletá, takže ochrana vyprší."
Tom se na Brumbála zděšeně podíval. Znamenalo to, že už jí nikdy neuvidí? Že neuvidí její první krůčky? Že už nikdy neoslaví její narozeniny? Nikdy…nikdy…
"To nejde. Nemůžete mi jí vzít," odmítl Tom.
"Jinak to nejde, Tome," Brumbál se nehodlal hádat. Věděl, že Tom je rozrušený.
"Přišel jsem o Liz a teď mi vezmete i Stellu. Co mi zbude?"
Brumbál se na Toma smutně podíval. "Však se s ní neloučíš na vždy," řekl a odešel pryč.
Tom za ním zíral a nechápal. Celý dnešní večer byl jako zlý sen.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 EliSqWa EliSqWa | 16. prosince 2010 v 21:28 | Reagovat

Je to strašně hezký :) poc pěknej nápad a ,vím že i když je to hovadině, mě potěšilo že Sirius není zrádce :)

2 Ajka Ajka | 16. prosince 2010 v 21:56 | Reagovat

[1]: Díky moc, ještě nevím, jak to s Siriusem do budoucna udělám, ale něco vymyslim. Pro něj lepšího než v originále.

3 ClaireM ClaireM | 17. prosince 2010 v 7:35 | Reagovat

Co se týče toho Siriuse, co takhle mu nechat normální spokojený život u Potterů a Harryho? ;-) Mně ho vždycky bylo v originálu líto, protože si nikdy za život moc štěstí asi neužil... Povídka zatím vypadá dobře, díky stylu, kterým je to napsáno, se to skvěle čte... :-) Chudák ten Tom, nedovedu si představit, jak by mu v téhle situaci bylo - ztratit manželku a dítě muset dát pryč... :-(

4 Terka Terka | E-mail | 17. prosince 2010 v 13:59 | Reagovat

Povídka je určitě zajímavá:) u toho modrého obraného štítu, co kolem sebe stella měla sem si hned vzpoměla na seriál čarodějky:D těšim se na pokračování:)

5 Ajka Ajka | 17. prosince 2010 v 17:40 | Reagovat

[3]: Plánuju nechat Siriovi spokojený život, ale ještě nevim, nechci vás připravit o překvápko, nebo vám naopka slibovat něco, co tam naopak nakonec nebude, fakt ještě nevim. A máš pravdu, Toma mi byl líto už když jsem to psala, ale kvůli příběhu jsem neměla na vybranou, ale tak nevidíme ho naposledy:) Díky za koment. Mc mi pomáhají vaše návrhy, co bych tam mohla dát a tak, takže jen pište:)

[4]: Čarodějky...když nad tím tak přemejšlím, tak máš pravdu, něco takovýho tam bylo. Sice při psaní jsem si na to nevzpoměla, ale teď když si to zmínila...Díky za koment.

6 Ginnny Ginnny | Web | 17. prosince 2010 v 19:30 | Reagovat

Super povídka! Souhlasím s tím abys nechala Siriuse žít klidný život. Těším se na další :-)

7 Ajka Ajka | 18. prosince 2010 v 11:42 | Reagovat

[6]: Díky moc, asi ho nechám být, když mě tak prosíte:) Ale stejně bych asi neměla srdce nechat ho v Azkabanu jako v originále. No ještě uvidim, ale tak na 80% ho nechám být. Díky za koment:)

8 yvonne yvonne | 15. září 2011 v 18:16 | Reagovat

Aha, a jako Tom s nimi ve Francii žít nesmí jo??? 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama