12. listopadu 2010 v 18:49 | Matilda, překlad Ajka
|
Abyste si zkrátili čekání na JZ, přikládm další kapitolu slaďáku Dva dny famfpálu. Tak trochu se i tímhle připravuju na JZ, kde těch líbaček a tak bude víc. Už se vážně nemůžu dočkat (ironie:D)
Užijte si to a jako vždy, pište komenty:)
2. kapitola
Když Harry otevřel oči, slunce už stálo vysoko na obloze. Podle rozmazaného pohledu zjistil, že nemá na očích brýle. Rozeznal jakýsi stín červené barvy a napadlo ho, jestli se mu to všechno jen nezdálo.
"Ginny? Jsi to ty?" Odpovědí se mu dostalo tlumeného smíchu. Něco se zvedlo z jeho hrudi a přemístilo před jeho oči. Ale jediné, co rozeznal, byli jen vlnivé pohyby stínů.
"Jsi to ty, že jo?" Další smích.
"No tak, já tě nevidím," prosil.
"Vůbec?" zeptala se pobaveně.
"Jen samé stíny…a vůbec to není nic hezkýho." Snažil se znít naštvaně, ale moc se mu to nepovedlo.
"Ale je to legrační."
"No tak, dej mi je." Snažil se jí je vytrhnout z rukou, ale protože je neviděl, dostalo se mu jen dalšího smíchu.
"Vrať mi je!" trval na svém. Ginny se pořád smála.
Harry vzdal svou snahu, protože věděl, že by je stejně nenašel a poklidně ležel na zádech, s rukama překříženýma na prsou.
Pomalu se přestala tak smát, až se jen pobaveně šklebila. "Vypadáš bez nich líp."
"Jo, jenže bez nich nevidím. Vrátíš mi je teda? Prosím?" zeptal se a otočil se na ní.
"Co za to?"
"Eh…cože? Ty za to něco chceš?"
"Samozřejmě," řekla a snažila se znít uraženě.
"Eh…tak dobře. Cokoliv si přeješ."
"Cokoliv?" zeptala se radostně.
Poraženecky si povzdychl. "Cokoliv."
Vzala ho za ruku a podala mu brýle. Harry je okamžitě popadl a nasadil si je. Byly sice trochu špinavé, ale alespoň viděl.
"Mnohem lepší." Otočil se zpátky na ní. "Dobré ráno."
"Ahoj. Můžu dostat svou odměnu, prosím?"
"Neřekla jsi, co chceš."
"A ty jsi řekl, cokoliv budu chtít."
"Jistě, ale pořád bych rád věděl, co to bude."
"Zavři oči," zašeptala.
"Proč?" řekl s obavami v hlase.
"Prostě je zavři." Zmateně na ní hleděl, ale nakonec je zavřel.
Ucítil jemu známou květinovou vůni jejích vlasů. Byl si vědom každého pohybu, který udělala. Byla blízko, dotýkala se jeho tváře, odhrnovala mu vlasy z čela, konečky prstů přejížděla po jeho jizvě. Jen stěží dokázal nechat oči zavřené, zaplaven pocity, jak ho provokovala. Cítil její dech, který se stále přibližoval.
Jemně mu přejela svými rty přes jeho. Snažil se jemně odtáhnout, ale nenechala ho a políbila ho.
Políbil jí zpátky. Nejprve jemně, ale pak hluboce. Rukama jí vjel do vlasů, do těch krásných, rudých vlasů, které mu tak chyběly.
Dlouho si vyměňovaly polibky, ale najednou se Harry probudil jakoby ze snu a stáhl se zpět. Láskyplně se na ní podíval a opřel se svým čelem o její.
"Nemyslím, že bychom s tím měli pokračovat," zašeptal po chvíli.
"A proč ne?"
"Protože…" Podíval se na ní a snažil se své myšlenky zformovat do slov. "Ginny, s tím vším, co se stalo…Prostě, nemyslím, že je teď ta správná doba pro nás dva…Příliš mnoho lidí je pryč…" A je to má vina, pomyslel si. Zamračil se a ona se odtáhla.
"Myslíš, že to nevím? Můj bratr je mrtvý!" Snažila se zadržet slzy a být silná. Harryho napadlo, že jí od doby, co všechno skončilo, ještě neviděl brečet.
"Život je příliš krátký, nemyslíš?" pokračovala jemně, zadržujíc slzy. "Neměli bychom jím marnit tím, že budeme přemýšlet o tom, jestli je správná doba. F-Fred by byl první, kdo by nám řekl, ať jdeme do toho…Nejspíš by tě proklel, za věci, které si myslíš," varovala ho vážně.
Harry se usmál. "Jak víš, co si myslím?"
Ušklíbla se. "Není to tak těžké uhodnout. Cítíš zodpovědnost a vinu za smrt všech těch lidí. A snažíš se kvůli tomu odstrčit své vlastní štěstí. Mýlím se snad?"
Zíral na ní. Vždycky věděl, že dokázala vycítit, když s ním bylo něco špatně, ale tohle by nikdy nepředpokládal. Těžce polkl. "Ne, ale nemůžu si prostě pomoct."
Zhluboka se nadechla a snažila se zůstat trpělivá.
"No, tak potom ti budu muset pomoct. Nenechám tě obětovat tvé štěstí jen proto, že cítíš zodpovědnost za něco, co absolutně nebyla tvoje vina," řekla a sladce se usmála.
"Měl bys pro ty lidi zůstat hrdinou, ale měl by ses zbavit toho svýho zachráncovskýho komplexu."
Harry se zasmál. "Mluvíš jako Hermiona."
"Doufám, že jen pro tentokrát," řekla a lehce pokrčila rameny.
"Řekla si, že mě nenecháš obětovat svoje štěstí."
"To jo."
"Proč?"
Zvedla obočí, ale laškovně se usmála.
"Protože si ho zasloužíš. A taky proto…že bych tě tak nechala obětovat i své štěstí." Usmál se. "Tys chtěl, abych to řekla, že?" Šťouchla ho do ramene. "Pokud si vzpomínám, byls to ty, kdo nás rozdělil. Tys to měl říct! A taky se přestat smát!"
Nemohl. Nemohl, i kdyby chtěl. Znovu do něj šťouchla.
"Miluju tě," vyhrkl.
Zastavila se. Vážně na něj pohlédla. "Co?" zašeptala po chvíli.
"Slyšelas."
"To jo, ale…myslíš to vážně?"
Jeho úsměv trochu poklesl. "Myslíš, že bych něco takového řekl, kdybych to nemyslel vážně?"
Vpíjela se do něj pohledem. Ale pak mu to spatřila v očích. Miloval jí. A on spatřil, jak se její tvář rozjasnila a rty se jí zvlnily do toho nejzářivějšího úsměvu, jaký kdy u ní spatřil. A než si to stačil uvědomit, znovu ho políbila. Tentokrát horlivěji. Ten polibek, který od ní dostal k narozeninám, se teď jevil téměř jen jako letmý polibek.
"Já tebe taky," řekla mezi polibky.
~~~~~~~~~~~~
Celé odpoledne strávili létáním. Harry si připadal lehčí než vzduch, který dýchal. Létali kolem hřiště, bok po boku, a dotýkali se vždy, když to bylo možné. Postupně jí začal říkat vše, co nemohl minulý rok, od událostí po jeho odchodu z Doupěte. Asi dvakrát jí musel chytit, jinak by samým překvapením spadla z koštěte.
Řekl jí o jejich 'návštěvě ministerstva', o viteálech, o Godrikově dole, o relikviích smrti. Řekl jí o návratu do Bradavic, o Snapeových vzpomínkách, a jeho cestě lesem. V tomto okamžiku nedokázala zadržet slzy.
Slunce se opět sklánělo k obzoru. Společně seděli na nejvyšších místech famfrpálové tribuny.
"Myslel jsem na tebe, než jsem zemřel," řekl.
"Neumřel jsi!" namítla silně, jako by se sama chtěla ujistit.
"Dobře, tak než vyslal to kouzlo," opravil se. "Myslel jsem na náš první polibek po tom famfrpálovém zápasu, kterej jsem prošvih."
"Před celou nebelvírskou společenskou místností. Já vím. Vzpomínám si," dodala a opřela si hlavu o jeho rameno.
"Pořád nevím, na co jsem tehdy myslel."
"Asi jsi nemyslel."
Ušklíbl se. "Pravda…Asi ne." Počkal, než se přestala smát. "Ale v tu chvíli jsem to věděl."
"Věděl co?"
"Že jsem tě miloval. Věděl jsem to v tom krátkém momentu, než vyslovil to kouzlo."
Zhluboka se nadechla, svou hlavou pořád na jeho rameni. "A tys tu mluvil o načasování! Fakt dobrý!"
"Že jo?" A oba se zasmáli.
Zvedla hlavu a podívala se mu zpříma do očí. "Alespoň jsi věděl, že ve chvíli…však víš…"
"Jo, zemřel bych šťastný."
Dlouhou chvíli na sebe zírali, oba hluboce zamyšlení nad tím, co se mohlo stát, a jaké štěstí měli.
Znovu si položila hlavu na jeho rameno a objala ho. "Ale tys nezemřel. Jsi tu se mnou. A já už tě nespustím z očí."
Objal jí zpět a usmál se. "Co když budu potřebovat na záchod?"
Na chvíli se zamyslela a pak hraně odpověděla: "Vzala bych si na sebe neviditelný plášť, takže můžeš být v klidu."
"Ááha…jasně. Tak potom bych měl udělat to samé, až budeš potřebovat na záchod ty, že?"
"To není nutný," ujistila ho s úšklebkem.
"Možná bychom mohli počkat venku."
Zklamaně si povzdechla. "Když na tom trváš."
Pobaveně se zasál. "Začínám si myslet, že tvoje mamka měla pravdu. O udržení nás tady."
"Většinou jí má. Měli bychom jí poděkovat."
"No, to bychom měli." Vzal její tvář do svých dlaní, otočil jí k sobě a políbil.
~~~~~~~~~~~
Sešli z tribuny a vrátili se pod obruče. Oba trochu bolela záda, ale nechtěli jít nikam jinam. Teď byla na řadě Ginny. Řekla mu o všem, co se stalo po svatbě. Jak je ministerští vyslýchali a nutili je říct jim, kde se Harry a ostatní skrývají. Vyprávěla mu o Bradavicích a o kletbách, které používali na studenty, o trestech a o Brumbálově armádě. Harry byl na ní pyšný. I na Nevilla a Lenku, jak dokázali takovou těžkou situaci zvládnout.
Harry se následující ráno vzbudil první. Ginny ještě spala otočená tváří k němu. Harry pořád nemohl uvěřit, že ho z ničeho neobviňuje. Nedává mu za vinu Freda, Colina, Tonksovou,…Vůbec ho neobviňovala. Hluboko uvnitř i on věděl, že to nebyla jeho vina, že to Voldemort se ho jako malého pokusil zabít a neuspěl, že to Voldemort ho celý jeho život pronásledoval, ten, kdo ho nenechal být. I kdyby sebevíc chtěl, Harry by nikdy nedokázal donutit lidi přestat bojovat. Přeci jenom, Voldemort nezničil jen jeho rodinu, ale i spoustu dalších.
Možná měla Ginny pravdu. Možná to opravdu nebyla jeho vina.
Ginny se zavrtěla. Otevřela oči a usmála se na něj.
"Ahoj."
"Ahoj. Chrápeš."
Ginny se naštvala. "To teda ne."
Harry se zasmál. "Jen klid. Není to tak hlasité a je to roztomilé."
"Kdes na tohle přišel? Ve 'Dvanácti zaručených způsobech, jak okouzlit čarodějku?'" mračila se Ginny.
"Eh…Cože?" koktal Harry. "Jak o tom víš?"
Ginny se uchichtla. "Šla jsem do tvého pokoje, po tom cos odešel, abych si půjčila famfrpálové tričko."
"Na co by ti bylo?"
"Na nošení," řekla způsobem, jako by to snad nebylo jasné.
Harry nevěřícně zavrtěl hlavou. "No, tak pro tvou informaci, z té knihy to nemám. Dokonce jsem tu zatracenou věc ani nikdy neotevřel."
Zasmála se. "Samozřejmě, že ne. Dělala jsem si legraci. Ale kdyby jo, patrně by za moc nestála."
"Haha, moc vtipný," zavrčel sarkasticky. "Navíc, byl to Ron, kdo mi jí dal."
"Asi mu pomohla, že?"
"To nevím," ušklíbl se Harry. "Asi jo, přeci jenom; je teď s Hermionou."
"Už bylo načase…"
"Přesně," souhlasil Harry a oba se rozesmáli.
"Pořád nevím, jak k tomu došlo. Řekni mi o tom," žádala dychtivě.
"Oh, to ne. Nechám to na nich," zamítl pobaveně Harry a sledoval Ginnin zklamaný obličej.
"Muselo to být úžasný."
"Možná bysme měli jít domů, aby ses jich na to mohla zeptat."
Povzdychla si. "Určitě už mají strach. Už jsem tu…jak dlouho…dva dny?"
"A tví bratři se nejspíš připravují mě zabít."
"Proč by to dělali? Byla to moje mamka, kdo mě tu nechal."
"Jasně, ale určitě už se bojí, co tady s tebou dělám, takovou dobu."
"Eh…dobře." Ušklíbla se. "Když to víme, mohli bychom si z nich udělat legraci."
Harry zbledl. "Blázníš? Zabili by mě dřív, než bys jim stačila říct, že žertuješ. Opravdu bys mi to po tom úterku udělala?"
Ginny se pobaveně usmívala. "Chlapec, který přežil má strach z mých bratrů?"
"Jde z nich strach."
Zahihňala se. "Dobře, dobře. To bych ti opravdu neudělala."
"Můžeme jít, teda?"
"Ano." Rychle se zvedla a podala mu ruku. Harry se jí chytil a vyskočil. Vzal jí do náruče a políbil. Potom se společně přemístili do Doupěte.
pěkný deisgn :))