7. kapitola - Letní prázdniny 1/2

12. srpna 2010 v 13:01 | Breanie, překlad Ajka |  Jiný začátek
Tak, další kapitolka je tu. Dala mi zabrat, je zase o něc delší než ty předchozí. Ale od originálu je skoro o 2000 slov kratší:) Ta čeština...

No nic, co ke kapitolce: Jak asi na konci všichni zjistíte, tenhle rok bude ještě relativne podobný originálu od JKR (některé věty jsou obsané z knihy - na ty si nedělám nárok, ale zase některé jsem si přložila podle sebe), ale už od třetího ročníku, kde se vrací Sirius se příběh začne trochu měnit. Každopádně se musím přiznat, že se čtením téhle povídky jsem zatím u 26. kapitoly. Nemám na to moc čas, ale zatím se mi poídka opravdu líbí. Je to zajímavý.
Nevim, jak vám se povídka líbí, ale tak snad taky, no

Jak říkám vždycky, komentáře moc a moc potěší, vždycky mě to povzbudí a dá mi to novou chuť do překládání. Takže, za ně předem děkuju, ale teď už ta slíbená kapitolka.

Jo, není opravená betou, trochu nestíhá, no:) Za chyby se teda omlouvám.

Kapitola 7. - Letní prázdniny
Harry byl rád, že je zase doma. První rok se ukázal být mnohem rušnější, než plánoval. Vážně byl rád, že už jsou prázdniny.
Když si uložil věci do pokoje, sešel zpátky dolů za Jamesem do obýváku.
"Ahoj tati."
James zvedl hlavu a usmál se. "Ahoj Harry. Jak se cítíš?"
Harry pokrčil rameny a plácl sebou na oblíbené křeslo u krbu. Musel se zasmát, když k němu přiběhl vrtící Foolish a strčil mu hlavu na klín. "Jsem v pohodě. Vážně jsem nebyl zraněný, nebo tak něco."
"Víš, když jsem četl tvé dopisy, všechna ta podezření cos měl, nikdy by mě nenapadlo, že nakonec skončíš tváří v tvář Voldemortovi. Už takhle brzy."
"Ale tys věděl, že se s ním jednou setkám?"
"Jo, věděl," odpověděl James s povzdechem. "Voldemort je tím nejstrašnějším černokněžníkem od dob Grindewalda a upřímně, podle mě i horší. Táta mi často vyprávěl příběhy o Grindewaldovi a příšernostech co v té době dělal. Máma mi potom vyprávěla, jak ho Brumbál zničil. V té době začala růst Voldemortova moc, shromažďoval své následovníky a mí rodiče si začali dělat starosti. Samozřejmě to na sobě nechtěli dát znát, aby mě nevystrašili, ale moc se jim to nepovedlo. Voldemort je mnohem horší, než byl tehdy Grindewald."
Harry na otce překvapeně zíral. James o době, kdy byl Voldemort při moci, nikdy nemluvil. Pamatoval si, jak seděl otci na klíně, tehdy v Kvikálkově po tom, co ho vzal od Dursleyových, a vyprávěl mu příběh o něm samém. Pamatoval si, jak se tehdy cítil, když zjistil, že způsobil Voldemortův pád, ale také že jeho maminka je mrtvá. Smutek a překvapení. Ale ani teď, když už je mu jedenáct, všemu stejně ještě nerozumí.
"Tati, jaké to tehdy bylo, když byl Voldemort ještě u moci?"
James si povzdechl. "To je těžké vysvětlit…Nedokážeš si ani představit ten strach, co nás všechny provázel. Bylo to strašné…Pamatuješ si, jak jsem ti vyprávěl, že lidé se bojí vyslovovat jeho jméno?"
"Jo," přikývl Harry. "V Bradavicích mu nikdo kromě Brumbála neříká jménem. Třeba Snape mu říká Pán zla a Ron a všichni ostatní Ty-víš-kdo. A vždycky, když jsem ho vyslovil, se všichni tak nějak zachvěli a napomenuli mě, ať jeho jméno nepoužívám."
"Přesně tak. Voldemort je pryč už přes deset let, ale stejně se všichni bojí to jméno vyslovit. Brumbál vždy říkal "Strach ze jména jen posiluje strach z jeho nositele", a podle mě má pravdu. Nevím jak ty, ale když jsem vyslovil nebo slyšel Voldemort, věděl jsem, že mám co dočinění s temným a nebezpečným kouzelníkem, ale když jsem slyšel Ty-víš-kdo, nebo Ten, jehož jméno se nevyslovuje, cítil jsem mnohem větší strach. Pro mě je nevyslovovat jeho jméno mnohem horší," vysvětlil James. "Dává ti to smysl?"
"Jo, u mě je to stejný. Nemůžu si pomoct, ale kdykoliv slyším Ty-víš-kdo, jako kdyby mi do žaludku spadla velká koule strachu. Ale jsem už zvyklý říkat Voldemort, takže v tomhle je to u mě jiný."
James se na svého syna usmál. Byl rád, že tomu rozumí. "No jistě. Byly to temné časy, velice temné. Nikdo nevěděl, komu věřit nebo na koho se obrátit.
Nikdy sis nemohl být jistý tím, kdo je Smrtijed a kdo je pod kletbou Imperius."
"Co je kletba Imperius?"
"To je jedna ze zakázaných kleteb. Celkem jsou tři a tahle umožňuje jinému kouzelníkovi nebo čarodějce ovládat tě. Donutí tě dělat to, co nechceš. Po Voldemortově pádu spousta čarodějek a kouzelníků tvrdila, že byli pod kletbou Imperius. Problém je, že to nelze prokázat. Myslím, že Brumbál dokáže nějak zjistit, zda byl člověk pod kletbou Imperius nebo ne, ale každopádně, Bystrozoři žádné kouzlo neznají," vysvětlil James. "O Kletbách, které se nepromíjejí, se budete učit v šestém nebo sedmém ročníku…Každopádně protože nikdo nevěděl, komu věřit a komu ne, celé kouzelnické společenství ovládal strach. Potom tu byl další problém - mudlové. Voldemort a jeho následovníci se nespokojili jen s mučením a zabíjením kouzelníků a čarodějek, ale napadali a celé mudlovské rodiny. Po celé zemi se objevovali zprávy o útocích na mudlovské školy. Mudlové z toho byli vyděšení, protože nevěděli, co se děje. Pro Ministerstvo kouzel to tehdy byla noční můra. Nedělali nic, než že v jednom kuse prováděli Paměťová kouzla na mudlech, kteří viděli víc, než by měli. V celém světě vládl chaos."
"On je ale zpátky, že? Chci říct, viděl jsem jeho tvář. Myslel si, že jste ty i mamka mrtví. Sliboval mi, že vás přivede zpět, když mu dám ten Kámen. Já ale věděl, že lže," zašeptal Harry a vzpomínal na události minulého týdne.
James přikývl, zvedl se a sedl si vedle Harryho. Objal syna kolem ramen a tichým hlasem pokračoval:
"Ano, lhal ti. Žádný mrtvý nemůže být přiveden zpět k životu. Kdybys mu dal ten Kámen, zabil by i tebe. Když zmizel, myslel si, že jsme s maminkou mrtví. Je tudíž přirozené, že si totéž myslel i teď, ale ne, není zpátky."
"Hagrid mi jednou řekl, že se Voldemort jednoho dne vrátí. Že podle něj v tu noc nezemřel, jak si všichni mysleli."
"Ne, nezemřel. Ale tys ho porazil, jak ti řekl Brumbál tehdy na ošetřovně." James se na chvíli umlkl a snažil se co nejlíp formulovat slova, aby Harry pochopil. "Lily před tebe vrhla, aby tě ochránila, a určitě bychom oba zemřeli nebýt těch ochranných kouzel, co jsem kolem nás vytyčil. Láska, Harry, Brumbál věří, že to láska tě chrání. Naše láska, Lilyina láska. Je to velmi stará magie, dobrá magie, kterou Voldemort přehlédl. To láska způsobila, že se smrtící kletba obrátila proti němu. Ale nezabila ho. Ztratil své tělo, ale i tak je stále mezi námi. To kouzlo se jen obrátilo, chci říct, nebyl to přímý zásah; to je podle mě důvod, proč je pořád tady. Takže na to, aby přežil, potřebuje něčí tělo. Sdílel jedno tělo s Quirellem, jako parazit se živil sílou tohoto těla. Ale jakmile ses Quirella dotkl, zmizel. Opět kvůli lásce. Přesně jak Brumbál řekl, máš jí v kůži. Přinutila Voldemorta, aby opustil to tělo, protože jí opět podcenil a je příliš slabý na to, aby s ní něco udělal. Avšak, po deseti letech se znovu ukázal. On se vrátí, ať už to bude zítra, nebo za deset let, a svět se opět ponoří do tmy."
Harry se na svého otce pečlivě podíval. Věděl, že pro Jamese je to těžké mluvit o Voldemortovi; vždy mu to připomene, co se stalo Lily. O to víc si otce vážil, že se dokázal znovu pohroužit do té strašné minulosti, aby mu pomohl pochopit. Ale ještě pořád měl otázky.
"Zničí někdo konečně Voldemorta jednou provždy?"
James se na Harryho smutně podíval. Vzpomněl si na proroctví, o kterém mu Brumbál kdysi pověděl. Ale jak říct jedenáctiletému chlapci, že jednoho dne bude osud celého kouzelnického světa ležet na jeho bedrech? Ne, řekne mu to, až bude připravený, ne dřív.
"Snad, někdy. Vždycky budeme doufat. A teď už pojď. Dáme si něco k večeři a ty mi povíš o tom, jak Nebelvír konečně vyhrál školní pohár."
Harry se usmál a vydal se za otcem do kuchyně. " Tak jo!"
***

Když se Harry 31. července probudil, jen matně si uvědomoval, že má dneska dvanácté narozeniny. Jeho nálada se pohybovala na bodu mrazu. Uběhla už polovina prázdnin, a i když svým kamarádům poslal nespočet dopisů, on nedostal ani jeden. Věděl, že si o něj James i Remus dělají velké starosti, protože se jeho náladu každou minutou zhoršovala.
Většinu dní prázdnin Harry strávil na famfrpálovém hřišti. Remus s ním hrál ta často, jak to jen šlo. Harry odjakživa věděl, že Remus je vlkodlak, a že se stále snaží najít lék. James byl v lektvarech docela dobrý, takže mu každý měsíc připravoval vlkodlačí lektvar. Remus tak mohl úplněk přečkat v podobě krotkého vlčka. Ale přesto Harry někdy zahlédl Jamese, jak se v podobě bílého jelena o úplňku prohání s Remusem vzadu na famfrpálovém hřišti.
Zatímco se Remus snažil najít lék, James byl v práci. Jako bystrozor často zůstával pryč dlouho do noci. Protože Harry nedostával zprávy od kamarádů, připadal si hrozně osamělý. Strávil hodiny s Foolishem, který ho dokázal alespoň trošku rozveselit.
Takže když kolem desáté dorazil Harry do kuchyně, nebyl zrovna v nejlepší náladě.
Když vešel do kuchyně, našel tam jen usměvavou Maddy. "Dobré ráno, pane Harry. Všechno nejlepší!"
Harry se na skřítku smutně usmál. "Děkuju. Šel už táta do práce?"
"Ano," přikývla Maddy. "Čekal do půl desáté, jestli se vzbudíte, aby Vám mohl dát dárek, ale potom už musel jít. Co byste si dal k snídani? Mickey připravuje vajíčka pro Remuse. Dáte si je taky nebo něco jiného?"
"Překvap mě."
"Tak dobrá, pane Harry."
"Víš, chlapče, poslední dobou mi připadáš jako tělo bez duše. James si o tebe dělá starosti," zahuhlal portrét Andrewa Pottera.
Harry pokrčil rameny a podíval se na svého dědečka. Měl stejné černé vlasy jako on a James, ale na rozdíl od Harryho měl Andrew hnědé oči. Ale přesto přišlo Harrymu neuvěřitelné, jak si jsou Andrew s Jamesem podobní. "Ahoj dědo. To nic, jen mi chybí mí kamarádi. Doufal jsem, že by mi mohli taky napsat."
Andrew pokrčil rameny a usmál se na vnuka. "Tak když ti neodpovídají, běž je navštívit. Věřím, že James a Remus tě tam rádi vezmou, nemám pravdu, Gwen, drahoušku?"
Gwendolynn Potterová byla ta nejkrásnější žena, jakou kdy Harry viděl. Měla nádherné, tmavě rudé vlasy, které někdy vypadaly jako hnědé, a laskavé, zlatavě hnědé oči. Harry vždy věděl, že musela být úžasnou matkou. "Napřed, vše nejlepší, drahoušku. Dvanáct let ti není každý den. Nicméně se obávám, že Andrew má pravdu. Tím, že zde budeš chodit jako tělo bez duše, nic nevyřešíš."
Harry se na oba portréty spokojeně usmál. "To asi ne. Až se taťka vrátí z práce, řeknu mu o tom. Jestli brzy nenapíšou, zajedem tam."
Zdálo se, že tohle jeho prarodiče potěšilo, takže když do kuchyně vešla Maddy v doprovodu s Remuses, nadšeně se na oba usmál. Hnedka měl lepší náladu. Při jídle se s Remusem dohodli, že si po snídani zahrají famfrpál. Nakonec jen létali sem a tam a házeli si s camrálem. Kolem oběda se musel Remus vrátit k práci, ale Harry zůstal a létal dál.
Jak si jen létal sem a tam a vítr mu čechral vlasy, připadal si neskutečně šťastný a volný. Miloval létání víc, než cokoliv jiného. Jakmile přistál, zaslechl nějaký zvuk. Otočil se a spatřil malého domácího skřítka navlečeného do něčeho, co silně připomínalo starý povlak na polštář. Na chvíli se Harry vyděsil, jestli není náhodou zraněný. Byl zvyklý na Maddy a Mickey v jejich skromných, ale čistých uniformách.
"Kdo jsi?" zeptal se opatrně Harry.
"Harry Potter, pane, je mi ctí, že Vás poznávám," zapištěl skřítek vysokým hláskem.
"Taky tě rád poznávám."
Skřítek se hluboce uklonil, až se nosem dotýkal země. "Harry Pottere, pane, jsem domácí skřítek a přišel jsem vás varovat."
"Varovat mě?" zeptal se poplašeně Harry. "Dobby, proč se neposadíš a-"
Nedořekl, protože skřítek začal nekontrolovatelně vzlykat. "Posadit se? Harry Pottere, pane, Dobby už slyšel o vaší statečnosti a šlechetnosti, ale ještě nikdo mi nenabídl, aby se posadil jako se sobě rovným."
Harry na skřítka šokovaně zíral. S Maddy a Mickey zacházeli vždy jako se sobě rovnými. Jedli s nimi téměř pořád, když měli čas, tak si s Harrym hráli, a když potřebovali pomoct, vždy jim pomohli. Ale tenhle skřítek byl zděšením celý bez sebe jen při představě, že by se měl posadit. "Eh…no, Dobby, v tom případě jsi asi moc slušných kouzelníků nepotkal."
"Ne, to ne." Najednou si skřítek překryl rukou pusu, popadl Harryho koště a začal se jím mlátit do hlavy. "Neřád Dobby!"
"Hej, to je moje koště! Co to vyvádíš?" vykřikl Harry a vytrhl koště skřítkovi z rukou.
Dobby na Harryho překvapeně zíral. "Dobby se musel potrestat, pane. Mluvil špatně o své rodině."
Harry potřásl hlavou, ten skřítek byl pěkně praštěnej. "No tak jo, co jsi mi to chtěl říct?"
"Harry Potter se nesmí vrátit do Bradavic," šeptal naléhavě skřítek.
"Cože?" zeptal se Harry. "To má být vtip? Proč ne?"
"Mají se tam dít temné a nebezpečné věci. Harry Potter se nesmí vystavit nebezpečí!"
"To je blbost. Vracím se! Mám tam přátele a rozhodně nedopustím, aby se jim cokoliv stalo," namítl Harry.
Dobby se na Harryho opatrně podíval. "Přátelé, kteří Harrymu Potterovi ani nenapíšou?"
"Myslím, že jen nemají čas a…počkat! Jak ty můžeš vědět, že mi nenapsali?"
Dobby sebou nepatrně škubnul, když vyndával zpod svého povlaku na polštář stoh dopisů. Harry okamžitě poznal písmo Hagrida, Rona, Hermiony a Nevilla.
"To tys mi kradl dopisy? Okamžitě mi je vrať!" vrčel naštvaně Harry.
"Dobby jen doufal, že když si Harry Potter bude myslet, že nemá ve škole žádné kamarády, nebude se chtít už do školy vrátit, pane," vysvětlil Dobby.
Harry na skřítka naštvaně zíral. "Hned mi ty dopisy vrať!"
"Až slíbíte, že se nevrátíte do Bradavic!"
"Ne!" zaječel Harry. "Dej je sem!"
Dobby utíkal pryč. Chvíli ho Harry honil okolo hřiště, než ho do zad udeřil camrál, který po skřítkovi hodil. Praštil sebou do trávy zrovna ve chvíli, kdy k němu přiběhl Mickey. "Pane Harry, co to děláte?"
"Mickey, tenhle skřítek mi kradl všechny moje dopisy od kamarádů," zamručel Harry a sklesle zavrčel, když skřítek zmizel.
"Kdo je to?" zeptal se Mickey.
Harry pokrčil rameny. "Řekl mi, že se jmenuje Dobby, a že se v září nesmím vrátit do Bradavic, protože se tam prý má stát něco strašného."
Mickey zakroutil hlavou. "To nedává smysl. Jediný Dobby, kterého znám, pracuje pro Malfoyovi. Znáte jejich syna, pane?"
Harry měl co dělat, aby vzteky nevybuchl. "No jistě! Vsadím se, že za tím stojí on. Určitě nechtěl, abych se v září vracel. Ta krysa jedna zákeřná!"
Harry vyběhl zpátky do domu. Až se James vrátí z práce, musí si s ním promluvit.
***
James nevěřícně kroutil hlavou, když mu Harry večer o skřítkovi vyprávěl. "No, myslím, že máš pravdu. Malfoy by byl nejspíš rád, kdyby ses už ve škole neukázal, ale s tím bych si moc starosti nedělal. Alespoň teď víš, proč se tví kamarádi neozvali."
Harry souhlasně přikývl. "To jo, no. Můžu jít zítra navštívit Rona?"
"Jistě," souhlasil James. "Zjistím si Weasleyovic adresu v práci a ráno tě vyzvednu. Ale teď - nechceš svůj dárek?"
Harry se usmál. Ještě pořád si na dárky nezvykl. Dursleyovi Dudleyho úplně zaplavovali dárky, ale když měl narozeniny Harry, nikdy nic nedostal. Nikdy to otci neřekl, ale tušil, že James to stejně ví. "Jasně! Co to je?"
James se zasmál, sáhl za křeslo a podal Harrymu velkou krabici. "Všechno nejlepší, Sporty. Otevři to!"
Harry netrpělivě strhal balicí papír a otevřel krabici. Bylo tu několik nových vychytávek z obchodu Taškářovy žertovné předměty, dvě nové knihy od jeho oblíbeného autora a famfrpálový dres Pýchy Portree. "Díky tati! Ale…Pýcha Portree?"
"Jo! Je to dobrej tým a vím, že je máš rád."
Harry se zakřenil. Byl to jeho oblíbený tým, ale rád s tím taťku škádlil. James vždycky sehnal lístky na místní zápasy. "Vždyť jo, díky!"
Zvedl se, aby otce objal, a dokonce si i nechal dát pusu na čelo, i když mu při tom bylo trošku trapně - přeci jenom nebyl už malej kluk.
"V pořádku. Teď pojď vyzkoušet nějaký ty Taškářovic blbinky."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jestli jsi četl/a tuhle kapitolu, tak klikni, prosííííím.

Klik.

Komentáře

1 shil shil | Web | 19. ledna 2012 v 21:35 | Reagovat

jéééé :) Dobbby! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama